Láska jako lék

8. Prosím, zachraň jí!

Celou cestu přemýšlel, zda je to dobrý nápad, ale nic jiného už mu na mysl nepřišlo. Věděl moc dobře, že jeho kamarád, je poslední naděje. Pro něj, pro ni, pro oba. S pískotem brzd zastavil u jeho domu a hned vystoupil, ani se nenamáhal zavřít dveře, vběhl na verandu a zaklepal. Tedy spíše pořádně zabušil na dveře. Netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu a čekal, až mu někdo otevře. Čekal pár sekund, minutu, dvě, než mu došlo, že vlastně doma nikdo není. Rychle proto vytáhl mobil z kapsy a vytočil číslo svého kamaráda.

„Ahoj," ozvalo se z druhé strany, když to jeho přítel zvedl.

„Ahoj, kde jsi?" rychle to ze sebe dostal a mířil ke svému džípu.

„Kde bych byl na klinice, mám službu," oznámil mu Scott, na to se Stiles musel praštit rukou do čela. Proč mu to nedošlo?

„Fajn, jedu za tebou, musím s tebou mluvit. Je to důležité!" dodal a položil. Opět nasedl do svého milovaného auta a vydal se ke klinice. Nechápala, jak na tohle mohl zapomenout. Vždyť poslední dobou tam byl Scott pořád. Po chvíli už parkoval před místní veterinární klinikou, vystoupil a zamířil si to dovnitř. Vešel zrovna, když Scott ukládal všelijaké léky pro zvířata na patřičné místo. „Tak co se děje tak naléhavého?" zeptal se ho kamarád a kouknul na Stilese.

„Tia," vyslovil jen jedno jméno.

„Pořád se to nelepší?"

„Ne. Měla dneska první chemoterapii, všichni doufáme, že zabere, a když ne," povzdechl si, na tuhle skutečnost nechtěl myslet.

„Chápu a mrzí mě to. No pořád mi nějak nejde do hlavy, co mám udělat já," Scott odložil krabici s léky a posadil se.

„Jsi vlkodlak, jsi Alfa," začal Stiles.

Scott ho bedlivě poslouchal, už tušil, kam tím jeho přítel míří. „Počkej, rozumím tomu tak, že jí mám...kousnout?"

Stiles přikývnul. Ani se nemusel moc namáhat, aby to celé vysvětlil. „Správně. Kousneš jí, ona se promění a bude to. Bude zdravá," řekl přesně to, co mu běhalo hlavou od doby, co opustil nemocnici.

„Já... nikdy jsem to nedělal. A navíc, pořád je tu riziko, že to nevyjde," odpověděl mu Scott.

„Já vím, ale i tak to chci zkusit. Prosím, Scotte, zachraň jí," kouknul na něj s prosíkem Stiles. „Miluju jí a nechci o ni přijít."

Mladý vlkodlak se trochu zamyslel, nad jeho nápadem. Ano, bylo to možné řešení, ale nebyl si jistý. Vždy se mohlo něco zvrtnout. Na druhou stranu Stiles byl jeho nejlepší přítel a nerad by ho viděl trápit se. Stále přehodnocoval všechna pro a proti. Nakonec přece jen přikývl. „Dobře, udělám to. Pomůžu jí."

Stiles na nic nečekal a objal vděčně kamaráda. „Děkuju, moc ti děkuju."

„Ještě neděkuj, nic jsem neudělal, nejdříve to musí vyjít," dodal vlkodlak. „A vůbec, co na to řekla ona?"

„No," poškrábal se mladík na hlavě. „Ještě o tom neví."

„Počkej, chceš jí proměnit, ale ona o tom neví?" nechápavě se na něj jeho přítel podíval.

„Nestačil jsem jí to říct. Zrovna jsem od ní odcházel, usnula únavou a mě to napadlo, když jsem mluvil s tvou mámou."

„No ale i tak by to nejdříve měla vědět ona, přece jen jde o její život."

„Zajdu za ní večer a promluvím s ní, všechno jí vylíčím. I to, že s tím souhlasíš a pomůžeš jí," pousmál se Stiles.

„Dobře. Až skončíš, zavolej mi. Já mezitím promluvím s Deatonem o tom co chceme udělat. Potřebuji poradit, abych jí nějak neublížil."

„Okej, zavolám a díky brácho," poplácal ho po rameni a vydal se zpět ke svému autu.

Na tváři mu pohrával letmý úsměv. Pokud s tím bude jeho milá souhlasit, všechno by mohlo dopadnout dobře. Znova nastoupil, nastartoval a vyjel k nemocnici. Za ty poslední týdny tu cestu znal i poslepu. Byl tam dokonce víc než doma.

Když dojel, zaparkoval a běžel do jejího pokoje. Přede dveřmi se zastavil a raději tiše vešel. Udělal dobře, Dívka totiž ještě sladce spala. Pousmál se a lehl si pomalu vedle ní. Ona jako by to věděla a ze spánku se k němu přitulila. Hladil jí po tváři. Byla zase o něco bledší, nelíbilo se mu to. Dal jí pusu na čelo a zavřel oči. Odpočíval tak a čekal, až se probudí.

Už skoro usínal, když ucítil, jak se postel trochu zhoupla, a následné bouchly dveře koupelny. Posadil se a čekal, až vyjde ven. Nechtěl jít za ní zrovna, když jí bylo blbě. Přece jen by se cítila asi trochu trapně. Vstal a popošel ke dveřím. „Lásko?" jemně zaklepal a čekal na to, až se ozve.

Nic neřekla, uslyšel téct vodu a pak se otevřely i dveře. Vyšla z nich ještě bledší, než když ji viděl při spánku. Smutně na něj pohlédla a odebrala se k posteli, kde si lehla a přikryla se.

„Našel jsem způsob jak ti pomoct," vychrlil to na ni hned.

„Cože?" Zarazila se a pohlédla na něj. Chtěla si být jistá, že řekl to, co slyšela.

„Našel jsem způsob jak ti pomoct zlato," pousmál se nadšeně a vzal jí jemně za ruku.

„A jak?" zeptala se zvědavě, jeho slova jí dávala naději.

„Scott, on je vlkodlak. Alfa. A může tě zachránit, tím, že tě promění."

Chvíli mlčela a vstřebávala jeho slova. „Takže tvůj nápad je proměnit mě ve vlkodlaka?" zeptala se nejistě.

„Ano. Přesně tak. Pokud žádné léky a žádná léčba nezaberou. Není už nic a proč nezkusit tohle. Budeš žít, sice jako vlkodlak, ale budeš. Já tě nechci ztratit," poslední větu řekl tichým smutným hlasem.

Ani ona jeho nechtěla ztratit. Byla to vidina normálního života. Života, který by mohla prožít s ním. Vyměnila by čarodějnou moc za život vlka. A byla zdravá. „Takže, když mě kousne, tak se proměním?"

„Ano i ne. Teda může se stát, že to nemusí vyjít, ale zatím se nestalo, že by se to nepovedlo, neboj se," ujistil jí, nechtěl jí vylekat.

Bála se, ale byla to její jediná šance. „Dobře, ať to udělá," řekla rozhodně pevným hlasem. Pousmál se, objal ji a políbil do vlasů. „Budu s tebou, nenechám tě samotnou, slibuju," zašeptal jí do ucha a objímal jí.

I ona jej pevně objala, přece jen se našel zázrak i pro ni. Zvládne kousnutí, určitě to bude bolet méně, než všechno do teď. Zvládne to, naučí se být dobrým vlkodlakem a bude žít dál svůj život. Položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. „Děkuji, lásko," zašeptala.

„Není zač, slíbil jsem ti to," jemně se odtáhl a políbil ji.

Opětovala mu to s láskou a vášní. Přivinula se k němu. Zatímco on jí šeptal, co vše podniknou, ona mu s úsměvem na tváři usínala v náručí. Když zaspala, zachumlal jí do deky a kouknul na ni. Chtěl se sám zabalit do deky, když mu zazvonil mobil. Na displeji se objevilo číslo Scotta.

„Ano?" zeptal se Stiles, když hovor přijal.

„Už jsi s ní mluvil?" ozval se hlas na druhé straně.

„Jo mluvil, souhlasila," řekl mladík.

„Fajn, já mluvil s Deatonem a... měl bys raději přijít," řekl mu kamarád důrazně.

„Co se děje?" zamračil se Stiles.

„Přijď a uvidíš," Scott zavěsil a Stiles se tedy odebral k odchodu. Tohle se mu nechtělo líbit. Přece se to teď nepokazí. Povzdechl si a znova vyrazil na zvířecí kliniku. Musel vědět co se děje.