Láska jako lék

16. Tvoje láska je můj lék

Uběhlo pár dní, od doby, kdy se Tia objevila před Stilesem na Scottově verandě jako polární liška. Od té doby oba čekali jen na jedno. Až nastane úplněk a mohli tak být spolu v její lidské podobě. Dny však uběhly jako voda a nastal den, na který tak moc čekali. Stiles zrovna ležel v posteli a zíral do stropu. Tia někam odběhla. Přemýšlel, jak dnešní noc udělat výjimečnou. Chtěl jí překvapit, když už měla být na nějakou chvíli člověkem. Dal si ruce za hlavu a dál koukal do stropu.

„Ty dneska nebudeš vstávat?" vešel k němu do pokoje jeho táta.

„Ale jo budu, jen se mi ještě nechce," kouknul na něj Stiles a pak se posadil.

„A kde je Tia?" zeptal se šerif, když se k němu posadil. Zvykl si, že teď měli doma zvířátko, tedy vlastně to byla synova přítelkyně, ale jako liška. Sám se v tom všem ztrácel, tak nad tím, radši ani nepřemýšlel.

„Nevím, když jsem se probudil, nebyla tu," odpověděl Stiles a zase sebou praštil do peřin.

„Aha, no tak tedy vstávej a dole máš snídani, já musím do práce," řekl šerif a odebral se pomalu z jeho pokoje.

Stiles si jen povzdechl a vstal. V koupelně si vyčistil zuby a cestou dolů na snídani se oblékal. Když se posadil k jídlu, jeho otec právě odjížděl. Rychle do sebe hodil již připravenou snídani a zapil jí džusem. Uklidil ze stolu a zamířil ven. Cestou si vzal tašku a klíčky od džípu. Přemýšlel, co vlastně na večer připravit. Chtěl něco originálního, jenže ho nic nenapadlo. Rozjel se do města a doufal, že na něco přijde.

***

Běžela lesem, jak nejrychleji dovedla. Nedívala se do stran, jen vpřed. Zalíbilo se jí být liškou, mělo to své kouzlo, ale také jí chyběl její starý život. Lidský život. Ráda by si dopřála teplou koupel při svíčkách. Dala si své oblíbené Latté, či čokoládový dortík. Chtěla jít nakupovat, zkusit si nové modely, cestovat a hlavně zase malovat. Až teď když nic z toho neměla, po těchto všedních věcech toužila. Nikdy však nepřestala věřit. Věřila, že se uzdraví a stalo se, věřila, že to zvládne a nakonec přežila i svou smrt a teď věřila znova. Že i teď se najde způsob, jak věci vrátit zpátky. A právě její víra jí poháněla vpřed.

***

Pomalu se stmívalo, když dojel na okraj lesa, vystoupil a přešel kousek od svého auta. Zastavil se a rozhlížel se kolem sebe, jestli jí náhodou neuvidí. Nikde však nebyla. Až po chvíli se houštím prodralo malé bílé šedé stvoření a přiběhlo až k němu. Usmál se. Oba čekali na tu správnou chvíli. Když vyšel měsíc v celé své kráse, polární liška zmizela a místo ní tam stála Tia. Nahá. Stiles ní rychle přeběhl a oblékl jí svou mikinu. Pořádně jí do ní zabalil a pevně objal.

„Tolik jsi mi chyběla," zašeptal a dál jí pevně objímal.

„A ty mě," řekla tiše a tulila se k němu, jak jen to šlo. Bála se toho, že když se pustí, zase bude jen pouhá liška a to nechtěla. Držela se ho jako klíště. Stiles se po chvíli jemně odtáhl a kouknul na ni.

„Nechci, aby tohle skončilo," zašeptal, „jen jednou za měsíc je málo lásko."

„Já vím, ale sám víš, že to jinak nejde," zašeptala a pohlédla mu do očí.

„Ano je to málo, ale třeba časem přijdeme na to a pak si užijeme každičký den spolu, jen my dva," pousmál se na ni.

„To zní moc hezky," usmála se na něj dívka.

„Ještě něco hezkého pro tebe mám," usmál se a vzal ji ta ruku.

„A copak to bude?" uculila se a nechala se zavézt na místo kousek dál. Mladík se jen pousmál a zavedl je na jednu malou louku hned poblíž. Uprostřed byla rozložena deka a pár polštářů.

„Myslel jsem, že bys chtěla třeba se mnou pozorovat hvězdy."

„Moc ráda," objala ho a oba si lehli.

Přivinula se mu do náruče, položila si hlavu na jeho hruď, zatímco on ji objal. Oba byli spokojeni, i když věděli, že je to jen na chvíli. Zase je pak rozdělí měsíc, než se takhle uvidí. Stiles si jí k sobě přivinul a políbil do vlasů, měl chuť si to s ní vyměnit. Aby ona mohla normálně žít. Hladil jí po zádech a sledoval oblohu, jež byla poseta miliardami světýlek. Bylo jedno, jestli jde o planety, hvězdy, či dokonce satelity. To co se objevilo nad nimi, byla prostě dokonalá krása. A měsíc, zářící ve své plné kráse, tomu jen dodával nádech ještě většího tajemna. Oba koukali na tu nádheru a každý z nich přemýšlel o něčem jiném.

Stiles se stále snažil přijít na způsob, jak tohle všechno zvrátit, aby mohli normálně žít, jako naprosto obyčejný pár. Zatímco Tia se jen tiše kochala krásou dnešní noci, nechtěla myslet na nic jiného. Na žádné problémy, ani na to, že brzo bude zase liška, užívala si tuhle tu chvíli a cítila se spokojeně a šťastně.

„Víš, možná to čekání nebude tak strašné," zašeptala po chvíli.

„Proč myslíš?" trochu nechápal, jak to myslí.

„No budeme se na sebe více těšit," usmála se sladce, snažila se jen do všeho vnést trochu optimismu. Lehce se pousmál a políbil jí na čelo. Věděl, jak to myslí.

„Možná ano, ale stejně bych raději místo domácího mazlíčka v posteli, měl tebe," zašeptal a políbil jí.

„Tak to by se líbilo i mě," opětovala mu sladké polibky.

Více si ji objal a nepřestávala jí líbat. Musel si zapamatovat chuť jejích rtů, každičký centimetr jejího těla a tu překrásnou vůni. Oba dva si užívali jeden druhého. Nemohli se nabažit polibků, doteků. Mazlili se a tulili k sobě celou dobu a ani jeden toho druhého nechtěl pustit. Nakonec oba jen tiše leželi v objetí. Žáden z nich nechtěl kazit tu chvíli, tím že by promluvil. Byli si vědomi toho, že jejich čas se krátí, že zbývá jen malá chvíle, kdy jsou tahle spolu.

„Musíme se rozloučit," zašeptala nakonec jako první.

„Ne, ještě ne," posmutněl a políbil jí do vlasů.

„Nechci stejně jako ty, ale už nemám moc času," vzhlédla k němu a pohladila ho po tváři, pak se pomalu postavila. Pomalu svítalo. Sice ještě oblohu zdobily hvězdy a měsíc, ale i tak bylo poznat, že brzo bude ráno. Stiles se postavil a kouknul na ni.

„Nebuď smutný, nikam nejdu, budu přece s tebou, jen ne tak, jak to má být," pohladila ho jemně po tváři a on se k její ruce přitiskl.

„Já vím, ale i tak," přivřel oči.

„Zvládneme to, lásko moje, tak jako doposud vše ostatní," ujistila ho a objala pevně, už jím zbývaly pouhé minuty.

„Pokud tomu věříš ty, pak i já," zašeptal jí do ucha, pak se jemné odtáhl a pohlédl jí do očí. „Miluju tě Tio Sibleyová a vždycky budu."

„A já miluju tebe Stilesi Stilinski," pousmála se.

Zbývala jim poslední minuta, přivinul si jí k sobě blíž a s veškerou láskou, kterou k sobě oba cítili, se políbili. Jenže tentokrát to nebyl jen tak obyčejný polibek. Byl prohlouben jejich vzájemnou láskou. To vše, čím si prošli, je spojilo v neviditelném a nezlomitelném poutu. Patřili k sobě. Bez sebe byli ztraceni. Nebyli nic, jen půlka něčeho bezvýznamného. Ale teď, teď byli celek, byli jako jeden. Jedno tělo, jedna duše. Když se objevily první sluneční paprsky, Stiles se mírně odtáhl. Čekal, že už tam nebude, ale ona tam stále byla. Stála před ním pořád jako člověk.

„Jak?" zeptal se zmateně, nechápal to.

„Tvoje láska je lék," zašeptala a do očí se ji nahrnuly slzy.

Ale ne smutku, nýbrž štěstí. Přesně věděla, co se stalo. Skočila mu do náruče a nechtěla ho pustit. „Děkuju, děkuju, lásko moje," šeptala mu stále dokola.

Usmál se a zatočil jí dokola. Měl jí zpátky. Živou a zdravou a jako člověka. Na nic nečekal, vzal ji za ruku a oba běželi k autu, aby se vrátili do města. Čekal je nový život. Společný život.