Láska jako lék

13. Odpusť mi, prosím

Už pomalu svítalo, když se všichni tři znova sešli na stejném místě u auta. Bylo vidět, že byli všichni unaveni. Scott se opíral o auto a koukal na svého kamaráda, který se k němu blížil. Vypadal utrápeně a smutně. Jak by taky ne, když celou dobu hledali Tiu a nikde jí nemohli najít. Dokonce ani Scott s Derekem už nezachytili její stopu a to bylo co říct. Stiles došel k autu a povzdechl si.

„Najdeme jí," snažil se ho povzbudit jeho kamarád.

„A co když ne. Co když je pryč," pozvedl hlavu šerifův syn a pohlédl na kamaráda.

„Nevzdávej to," poplácal Scott přítele po rameni a poté kouknul na třetího přicházejícího.

Blížil se k nim Derek a i on vypadal, že nic neví.

„Našel jsi něco?" hned se ho zeptal McCall, ale vlkodlak jen zavrtěl hlavou.

„Ztratil jsem stopu někde v polovině, nechápu to. Přece jen tak nezmizela," prohrábl si své tmavé vlasy a kouknul na ty dva.

Stiles chtěl něco říct, ale v tom se lesem rozezvučel strašlivý výkřik. Všichni tři strnuli hrůzou. Když se vzpamatovali, koukli se tím směrem, odkud se to neslo. „Tia," zašeptal Stiles a rozběhl se tam, ostatní jej následovali. Běžel dál lesem, nedíval se pod nohy, ani do stran, prostě jen běžel, jako kdyby najednou věděl, kde má jít. Bál se nejhoršího, že přijde pozdě. Derek a Scott mu byli v patách. Běžel dál, když tu jí najednou spatřil.

Ležela na zemi a ani se nehnula. Na sobě měla jen tu košilku, ve které usnula. Byla bosa a celá špinavá. „Tio," vykřikl a kleknul si k ní. Vzal si jí do náruče a zabalil do své bundy. „No ták lásko," zašeptal už tišeji a objal jí pevně, ale ona byla stále mimo.

„Žije?" zeptal se Scott, když i s Derekem k němu doběhli.

„Ano, ale puls má strašně slabý," kouknul na něj.

„Vezmeme jí do auta a vrátíme se s ní do nemocnice," dodal Derek.

„A co když uteče zase?" zeptal se Stilinski.

„Tak ji vezmeme do našeho starého domu v lesích, bude tam mít klid, než zjistíme co se děje," zamumlal Hale a odběhl pro auto.

Stiles se i s ní postavil a přivinul jí k sobě. Stále byla mimo. Přál si, aby se probrala.

Čekali dobrých pár minut, než k nim dojel Derek, všichni nasedli do auta a rozjeli se k starému domu rodiny Haleových. Když po nějaké době zaparkovali před domem, Derek Stilese zavedl do jednoho z pokojů, který byl ještě docela v pořádku a pak se odebral zpět dolu za McCallem. Stiles ji položil na postel a sedl si vedle ní. Pohladil jí po ruce a povzdechl si. Zrovna se postavil, aby se protáhl, když se pomalu začala probouzet.

Probírala se pomalu. V hlavě jí stále zněly cizí hlasy, kterých se snažila zbavit, ale nešlo to. Když otevřela oči, koukala kolem sebe. Už neležela v lese na studené zemi, ale někde úplně jinde. Zmateně se rozhlížela, když její zrak padl na něj. Na Stilese.

„Zlato," zašeptal tiše a přisedl si.

„Kde to jsem?" zeptala se ještě mírně mimo a posadila se.

„V Derekově starém domě v lese, nějaký kus odtud jsme tě našli, byla jsi mimo. Proč jsi utekla?" zeptal se opatrně.

„Já... já nevím," řekla jen a znova si lehla. Zavřela oči, byla velmi unavená. Chtěla se jen prospat, než se hlasy zase vrátí.

„Donesu ti něco k pití ano?" políbil jí na čelo a odešel dolů.

Dívka se pomalu postavila a opatrně přešla do koupelny, která byla hned vedle. Postavila se k umyvadlu a pustila vodu. Chvíli to trvalo, než se vůbec nějaká objevila, když se tak stalo, nabrala jí do dlaní a zabořila do ní svou tvář. Potřebovala se trochu osvěžit a zase se probrat. Pozvedla svou tvář a pohlédla na sebe do zrcadla. Dívala se na sebe, pořád to byla ona. Pobledlá tvář, hnědé oči a dlouhé hnědé vlasy, které už dávno ztratily svůj lesk. Čím déle na sebe zírala, tím víc se její odraz měnil. Jako by to přestávala být ona. Najednou se za ní mihl stín, otočila se, ale nikoho neviděla. Znova se otočila k zrcadlu, když tu v odrazu uviděla něčí ruku položenou na jejím rameni. Když se však otočila, aby se na sebe koukla, nic tam neviděla. V odrazu však něčí ruka stále byla položená na tom samém místě. Hlasitě vykřikla a vyběhla z koupelny ven. V pokoji se však srazila se Stilesem, který jí zrovna donesl vodu.

„Lásko, co se děje?" zaraženě na ní kouknul.

„Jsou tady, všude," řekla vyděšeně, „musím jít. Musím zmizet, utéct jim."

Stiles ji chytil do náruče, vůbec nechápal, o čem to mluví. „Počkej, kdo a kam musíš jít?"

„Pusť mě, musím jít," zavrčela na něj a vytrhla se mu, než se stačil vzpamatovat, vyběhla z pokoje a běžela schodištěm dolů, kde ji však chytil Derek.

„Hele klídek malička," zamručel a pevně jí držel, jelikož se dost vzpouzela.

„Musím pryč, pusťte mě," křikla na ně skoro nepříčetně.

„Uklidni se prosím, všechno bude zase dobré," došel k ní i Stiles a snažil se jí nějak utišit.

„Ne nebude. Oni jsou tady a pořád... mluví," chytla se za hlavu.

„Kdo?" zeptal se Scott, který až teď došel k nim.

„Hlasy, nemůžu se jich zbavit. Prosím, ať to přestane," koukala na ně prosebně, no zároveň i vyděšeně.

„Stilesi zhoršuje se to," povzdechl si mladý vlkodlak.

Jmenovaný to však moc dobře věděl, smutně jí pozoroval. Tolik by jí chtěl pomoct, ale vůbec netušil jak.

„Vezmeme jí k Deatonovi, třeba už něco našel," znova se ozval McCall a poplácal kamaráda po rameni.

„Tak dobře," zašeptal Stiles tichým hlasem a přešel ke své milé.

„Zlato, teď tě vezmeme domu a pomůžeme ti ano?" pohladil jí po tváři, ona se na něj jen podívala a ucukla.

„Ne, nikam nejdu. Musím... musím jít!!" křikla tak silně, že všechny tři odhodila pryč a utekla zpátky do lesa.

Než se posbírali ze země, už jí nebylo. Derek zavrčel, připraven po ní jít.

„Co to s ní je?" stále to nějak Stiles nechápal.

„Říkal jsem to, ten jed... nevím co se děje, ale šílí a musíme jí najít, než to dopadne zle," povzdechl si Scott a všichni tři znova vyrazili do lesa najít dívku dřív, než si ublíží.

Tia běžela lesem, nedívala se kolem sebe, dokonce ani nevnímala, když jí nějaká větev poškrábala na tváři. Chtěla jen jedno, aby hlasy ztichly, aby měla klid. Ale čím víc utíkala, tím víc se přibližovaly a byly hlasitější. Musela udělat jen jedno. Doběhla až k lomu a zastavila se na jednom ze srázu. Držela se za hlavu a celá se třásla. Občas popošla blíž k okraji, ale pak se zase stáhla, jako by si to rozmyslela.

„Stůj prosím," zavolal na ní zoufale Stiles, když jí konečně doběhli.

„Nepřibližuj se," zamumlala a snažila se nějak vymyslet, co dál. Byla vyděšená, unavená a zoufalá.

„No tak pojď ke mně, zvládneme to," natáhla k ní opatrně ruku. Derek a Scott stáli za ním a pozorovali je.

„Já nemůžu," zašeptala a do očí se jí nahrnuli slzy.

„Lásko, prosím, pojď se mnou," popošel k ní blíž, tak moc se o ni bál.

„Miluju tě, ale oni mi nedají pokoj," vzlykla a ustoupila dozadu.

„Zase to bude dobré, Deaton ti pomůže," nevzdávala to.

„Odpusť mi, prosím," zašeptala smutně, následně se otočila a skočila ze srázu dolů do lomu.

„Ne!!" zakřičel Stiles a chtěl skočit za ní, ale to už ho držel jeho kamarád, aby neudělal hloupost.

„Co blbneš, chceš se zabít?" zamumlal tiše Scott.

„Tio," řekl Stiles jen a po tváři mu stékaly slzy. Díval se dolu, stále doufal, že se objeví na hladině, že to bude v pořádku. Ale když se voda už uklidňovala a ona nikde nebyla, docházelo mu, že ji ztratil. Že o ní navždy přišel.