Láska jako lék

1. První setkání

Jemný letní déšť se snášel pomalu z nebes na malé městečko. Pro suchem sužované obyvatelé, to bylo jako malý zázrak. I když pršelo, slunce se stále drželo na obloze, čímž dopomohlo k nevídané nádheře v podobě barevné duhy, která z čista jasna ozdobila oblohu. Mnoho lidí tu krásu sledovalo. Stejně tak jako ona. Seděla u malého okna v nemocničním pokoji, čelo opřené o studenou výplň a sledovala tu nevídanou krásu, která se za okny rýsovala. I přes vše, co jí postihlo, ani v tomhle deštivém dni jí úsměv neopustil. Věřila v zázraky a doufala, že kdesi nějaký čeká i na ni. Na mladou dívku, která toužila žít a poznávat život se vším všudy.

Její dlouhé vlnité vlasy kaštanové barvy jí padaly do tváře. Rukou, kterou kreslila na sklo obrazce, si je zastrčila za ucho a povzdechla si. Slunce, již jí vyčarovalo úsměv na smutné tváři, uteklo za mraky, které se na nebi seskupovaly ve velkém. Dokonce i duha se pomalu ztrácela z dohledu. To jediné krásné na jejím už tak pochmurném dni. Přivřela oči a zaposlouchala se do zvuku deště. Nevšimla si, že už v místnosti není sama. Netušila by to do doby, kdyby se postava za ní neozvala.

„Tio, drahoušku, přinesla jsem ti tvoje léky."

Dívka se otočila a zadívala se do tváře jediné blízké osoby, kterou v nemocnici měla.

„Zase? Vždyť jsem je měla před chvíli," sesedla z okna a došla k posteli.

„Ty popleto, ty jsi měla včera, ale dneska ještě ne," pousmála se Melissa a posadila se na postel z druhé strany. Podala jí malý kalíšek s různě barevnými léky a sklenici čisté vody.

„Zase je jich o něco víc," povzdechla si dívčina a vzala si je. „Nelepší se to, že né?"

„Mrzí mě to zlato," pohladila ji Melissa po tváři, chtěla by jí nějak pomoct, ale sama nezmohla absolutně nic. Byla jen pouhou zdravotní sestrou. I když za ta léta odpracované v místní nemocnici, se naučila spoustu věcí, zázrak udělat nedovedla. Ani pro ni. Pro mladou, chytrou a velmi výjimečnou dívku jako byla Tia.

„Jsou odporné," tělo mladé brunety se otřáslo při chuti léků, které najednou všechny spolkla.

„Já vím, ale aspoň trochu ti pomohou a uleví a třeba jednou... se to zlepší," pousmála se Melissa, stále tomu chtěla věřit, stejně tak jako to mladé děvče před ní.

„Přála bych si mít tvou víru Mel, ale bojím se, že mě ta moje už opouští. Den ode dne je menší a menší, zatímco kalíšek s léky je stále větší," povzdechla si smutně dívka a sklopila pohled, aby nebylo vidět její slzy.

Melissa na nic nečekala a přivinula si jí do náruče, i když to pro ni bylo zcela neznámé děvče, za tu dobu co byla v nemocnici, si ty dvě k sobě našly cestu, byla pro ni jako dcera, kterou neměla. Objímala jí a snažila se jí aspoň trochu pomoct tím, že jí dávala najevo, že na světě není sama.

„Děkuju, za všechno," vlídně se pousmála na Melissu.

„Nemusíš děkovat zlatíčko, dobře víš, že to dělám ráda." Tia s úsměvem přikývla a lehla si na postel. Melissa ji jako starostlivá matka přikryla a pohladila po tváři.

„Odpočiň si, zase ti pak bude lépe," dodala a odebrala se ke dveřím.

Dívka se mezitím zachumlala pod deku a zavřela oči. Toužila se vrátit do světa snění a nechat si zdát něco krásného.

***

Stiles seděl ve svém milovaném autě a čekal na svého nejlepšího přítele. Měli spolu zajet za jeho mámou do nemocnice s obědem a pak se sejít s Lydii a Kirou. Nervózně poklepával prsty o volant, když se konečně otevřely dveře na straně spolujezdce a Scott nastoupil.

„Promiň, nemohl jsem najít mobil," ušklíbl se na jeho kamaráda a pohodlně se uvelebil.

„V pohodě, stejně není kam spěchat, Lydie psala, že se ještě někde zdrží, takže tam i tak budeme první," Stiles nastartoval a s úsměvem, který se mu objevil na tváří, vyrazili od domu. „Co mámě vůbec vezeš k obědu," zeptal se, když ucítil něco krásně vonět, dokonce si všiml, že se mu ozval jeho žaludek.

„Lasagne," pousmál se mladý vlkodlak a držel dál pevně misku s obědem.

„Mňam, dal bych si," mrknul Stiles a dál se věnoval raději řízení, než jídlu.

Scott se natáhl a pustil jejich oblíbené CD. Oba se na sebe podívali. Znali se od mala, nebylo proto divné, když i jejich hudební vkus byl podobný. Pokračovali v cestě dál, do chvíle než modrý džíp zastavil před nemocnicí, kde pracovala Scottova matka. Oba vystoupili a zamířili dovnitř. Stiles neměl moc rád nemocnice, poslední dobou, zde byli dost často. Scott ihned zamířil k recepčnímu pultu, kde seděla jeho matka a něco sepisovala. Došli až k ní a oba najednou pozdravili.

„Co tady děláte?" zeptala se jich Melissa, Scottova máma a odložila složku pacienta do kartotéky.

„Nesu ti oběd mami," pousmál se její jediný syn a podal jí misku s dobře vypadajícím jídlem.

„Děkuji, ale to jsi nemusel, koupila bych si něco v bufetu." Oba kluci se na Melissu usmáli.

***

Mezitím se Tia probudila a posadila na svém lůžku, zmateně se rozhlížela kolem sebe. Zdálo se jí, že je zpátky ve svém pokoji, skryta před těmi, kteří jí chtěli ublížit, chráněna těmi, kterým na ni doopravdy záleželo. Povzdechla si však, když zjistila, že se stále nachází v nemocnici Beacon Hills. Vstala, oblékla si svůj oblíbený župan a nazula botky, aby po chodbě nechodila bosá. Bylo jí smutno a chtěla si povídat, jenže kromě Melissy tady nikoho neznala. Vydala se tedy ke dveřím, jemně zmáčkla kliku a pootevřela dveře. Vyklouzla z pokoje a pomalými kroky se jí vydala hledat. Nebylo jí zrovna nejlíp, cítila se slabá, i přes to se však nevzdávala a pokračovala dál. Občas se přidržela rukou zdi, aby se jí nepodlomily kolena. Vlasy, které si nechala rozpuštěné, jí zakrývali už tak bledou tvář.

Nastoupila do výtahu a s pár lidmi se svezla až do přízemí. Věděla moc dobře, kde Melissa tráví čas, pokud zrovna není s ní nebo nemá urgentní příjem. Když se ozvalo cinknutí a výtah se zastavil, počkala si, dokud se neotevřely dveře a vyrazila k cíli. Na chvíli se však musela zastavit, před očima měla mžitky a celá se roztřásla. Trvalo to jen pár sekund, ale pro ni to bylo jako věčnost. Když se jí mírně ulevilo, znova se dala do chůze, pomalu došla na konec chodby a zabočila doprava, před ní se objevila recepce. Několik lidí běhalo sem a tam a u pultu stála Melissa a s někým se bavila. Tia neviděla, s kým to mluví, jelikož k ní byla otočená zády. Nadechla se tedy a po pár krocích konečně spočinula u cíle.

„Mel?" zašeptala dívčina tichým hlasem.

Jmenovaná se ihned otočila a lehce se zarazila. „Co tady děláš? Měla bys ležet," řekla starostlivým hlasem.

„Já vím, ale nechtěla jsem tam být sama," šeptla dívka a konečně viděla, s kým se Melissa celou dobu bavila.

Prvního z nich sjela pohledem během sekundy, ale toho druhého. U něj se zastavila. Vlastně z něj nedokázala spustit zrak. Oba na sebe upřeně koukali a ani jeden neuhnul pohledem. Vpíjela se do jeho čokoládových očí a přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.