Láska jako lék

14. Návrat

Byly to přesně tři dny, kdy se to stalo. Kdy Tia ukončila svůj život skokem ze srázu přímo do lomu. Tři dny hledali místní policisté a záchranáři její tělo, ale bezvýsledně. Nebylo po ní ani stopy. Stiles seděl ve svém pokoji a stále nemohl uvěřit, že je pryč. Kdesi uvnitř sebe měl maličkou naději, že se objeví, že ho zase obejme a všechno bude v pořádku. Dál seděl na posteli, když dole někoho uslyšel. Rychle vstal a seběhl tam. V naději, že je to ona doběhl ke dveřím, ale když uviděl svého otce, jen si povzdechl.

„Asi nejsem ten, na kterého čekáš," kouknul na něj a sundal si bundu, kterou pověsil na věšák.

„Jsi tu brzo," řekl tiše.

„Ano. Víš Stilesi, ukončili jsme pátrání. Je to beznadějné," položil ruku na synovo rameno a zadíval se mu do očí.

„Nemůžeš přestat. Nenašli jste jí!" odtáhl se od něj.

„Synu, prohledali jsme celý lom, potápěči nic nenašli. Navíc dno je celé bahnité, možná že jí prostě nenajdeme, ani kdybychom hledali ještě další týdny," povzdechl si jeho otec.

„Tak jste to jen vzdali, skvělé," pousmál se ironicky jeho syn.

„Věř, že tohle se mi neříká lehce, ale ona je pryč. Měl bys... měl by ses s tím smířit. Vím, že to bolí...," chtěl pokračovat, ale Stiles mu skočil do řeči.

„Ne ty nemáš ani ponětí, jak tohle bolí. Ten pocit, že je to moje vina. Chtěl jsem jí pomoct a nakonec jsem ji zabil," křiknul po něm, vzal si klíčky od svého auta a vyběhl ven.

„Stilesi!!" ozvalo se ještě z domu, ale to už mladík nasedl do auta a rozjel se pryč. Pořádně šlápl na plyn a rozjel se do města. Zastavil až v jedné ulici, opřel si hlavu o volant a rozplakal se. Bylo mu na nic, cítil v sobě jen prázdnotu a nic víc. Chyběla mu tak moc, že to snad nebylo ani možné. Plakal dál a bylo mu to jedno. Seděl tam dalších pár minut, když mu někdo zaklepal na okno. Byl to Scott, kterému volal šerif, aby dal na něj pozor. Stiles si setřel slzy a otevřel dveře.

„Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se.

Stilinski jen zavrtěl hlavou, neměl chuť o tom mluvit.

„Mám nápad, co zajet k nám hm?" pokračoval Scott a nastoupil k němu do auta.

„Fajn," Stiles tedy znova rozjel auto a zamířil k domu jeho kamaráda. Když dojeli, Stiles zaparkoval, pak oba vystoupili a vešli do domu. Melissa zrovna pekla nějakou buchtu, když je spatřila. Nechala všeho, přešla k nim a ihned Stilese objala.

„Moc me to mrzí zlato," tiskla si ho k sobě, i jí bylo všechno moc líto, měla jí ráda jako dceru.

On jí objal stejně pevně jako ona jeho. Zadržoval slzy a snažil se být silný, i když to pro něj nebylo zrovna jednoduché.

„Mami, Stiles tu dneska zůstane," dodal Scott.

„Jasně," řekla jen a koukla na Stilese, „já vím, že tomu teď nechceš věřit, ale jednoho dne to všechno přebolí."

„Rád bych tomu věřil, ale nejde to," dodal jen a šel nahoru do pokoje.

„Dej na něj pozor Scotte, teď potřebuje kamaráda," dodala ještě, než se opět vrátila do kuchyně.

Stiles seděl na posteli, když k němu došel i Scott. „Hele co si dát panáka?"

„To bych bral. Máš tu něco?" zeptal se Stiles.

„Něco bude dole, počkej jo," usmál se vlkodlak a seběhl dolu. Po pár minutách se vrátil a nesl láhev whisky, kterou si tu nechal jeho otec. Rozlil jí do dvou sklenic a oba to najednou do sebe hodili. A hned se i ušklíbli.

„Fuj, to je hnus," zamumlal Stiles, „díky, další nechci."

„Ani já ne. Myslel jsem, že to bude lepší," odložil skleničky a posadil se vedle něj, „chceš si o tom promluvit?" zeptal se ho po chvíli.

„Ani ne, nemám chuť mluvit o ničem. Stejně to nepomůže tak proč se v tom pitvat dál. Je pryč. Přestali ji hledat. Nevrátí se."

„Není to tvoje vina. Chtěl jsi jí pomoct. Nikdo netušil, co se stane."

„Měl jsem to vědět, nebo aspoň tušit. Strašně si to vyčítám a pořád dokola přemýšlím, že jsem měl možná udělat víc," povzdechl si mladík.

„Udělal jsi víc než kdokoliv jiný. Tohle nebyla tvoje vina Stilesi," pronesl jeho kamarád.

Stiles si povzdechl. Oba tam jen tak seděli a občas si povídali, než usnuli. Scott na křesle a Stiles na jeho posteli. Celou dobu se vrtěl a přehazoval ze strany na stranu. Zdálo se mu o ní. Zdálo se mu o tom, že se vrátila

***

Postavila se a prohnula ztuhlé tělo. Nejdřív hřbet jako kočka a pak tlapky. Přední i zadní. Koukla se kolem sebe. Potřebovala se trochu zorientovat, aby věděla kde má jít. Byla mimo nějakou dobu, takže ani nevěděla, jaký je den a ani co se pořádně stalo. Jediné co v tu chvíli potřebovala, byla voda. Měla obrovskou žízeň. Natáhla čumák a nasála vzduch. Když zbystřila vodu, rozeběhla se k ní. Netušila, proč se pohybuje tak jinak, ale momentálně nad tím jen mávla rukou a nechala to být.

Došla k řece a natáhla hlavu, aby se lépe napila. Překvapeně však zůstala zírat na svůj odraz. Přední packou rozvířila vodu, jako by se chtěla přesvědčit, že se ji to jen nezdá. Když se voda uklidnila, znova uviděla to co prvně. Byla jiná. V tom jí to došlo. Vše co se stalo. Její nemoc, Stiles i to kousnutí, šílenství, které jí popadlo a pak... skok. Skok do prázdna a nic než ticho. Až do teď, do chvíle, kdy se probudila. Musela ho najít. Zapomněla na svou žízeň a rozeběhla se zpátky do města. Řídila se instinktem. Věděla, kam má jít. Za ním.

Stále sebou házel a mumlal něco ze spaní, když se najednou prudce posadil a prohrábl si vlasy. Byl to jen zlý sen. Pořádně se rozkoukal, než si uvědomil, že není doma, ale u Scotta. Tiše vstal, aby ho nevzbudil a sešel dolů. Nalil si vody a vypil jí na jeden lok. Už nechtěl spát, nemohl. Proto se odebral na verandu a posadil se na lavičku pod okny. Jen tak zíral do tmy a snažil se na nic nemyslet, když uslyšel kroky blížící se k němu. Hned byl ve střehu. Pozoroval okolí a čekal, jaký nepřítel se objeví. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ze tmy vynořilo něco malého.

Blížilo se to k němu. Zatím nemohl rozeznat, o co jde. Ale když tajemný návštěvník došel až na verandu a postavil se asi tři metry od něj, poznal, co to je. Byla to liška. Bílo šedá polární liška s černýma ušima. Divil se tomu, protože tahle zvířata v těchto končinách nebývala. A navíc byla krotká. Liška opatrně popošla o něco blíž a nespouštěla z něj zrak. Chtěl jí odehnat, ale zarazil se. Díval se zvířeti do očí. „Ty oči... jsou mi tak povědomé," řekl si spíše jen pro sebe, „takové měla...," v polovině věty se zarazil a nevěřícně na ní zíral. „Tio?" vydechl její jméno, zatímco ona jen lehce přikývla.