Láska jako lék

15. Ona je polární liška

Stále na ni zíral a nemohl uvěřit tomu, že je to vážně ona. Ta, o které si myslel, že mu umřela před očima. „Jak?" dokázal vyslovit jen jedno, jediné slovo.

Popošla k němu, ale stále jen jako zvíře.

„Proč se neproměníš zpátky?" zeptal se po chvíli. Ale její odpovědí bylo jen slabé zavrtění hlavou. Nechápal to. Pak jí, ale ukázal, rukou aby na něj počkala a vběhl do domu. Doběhl nahoru a silně zatřásl se Scottem. „Vstávej a pojď se mnou dolů," zamumlal.

„Co je? Hoří snad?" zívl vlkodlak a protáhl ztuhlé tělo.

„No skoro, ale máme návštěvu," řekl a už zase běžel dolů. Scott se tedy postavil a sešel k nim dolů.

„Tak o co jde?" zeptal se, když k nim došel.

„O tohle," řekl mu Stiles a ukázal na Tiu, tedy polární lišku stojící vedle něj.

Scott na něj nechápavě koukal, nějak nevěděl, co se to tu vlastně děje. „Ukradl si lišku ze Zoo nebo co?" zeptal se zmateně.

„Ne, nic jsem neukradl. Tohle je moje Tia, ona je ta liška," usmál se Stiles.

„Cože?" popošel k nim mladý vlkodlak, nejdříve si myslel, že jeho kamarádovi přeskočilo, ale když si jí lépe a hlavně z blízka prohlédl, pochopil.

„To není možné," zašeptal.

„Ale je, je to ona, poznal jsem jí. Nevím jak, ale žije a zvládla i proměnu."

„To vidím, ale není vlk."

„No a, tak je liška, co na tom záleží," řek Stiles.

„Proč se nepromění zpátky?"

„Já vlastně nevím," kouknul na ni, „lásko, proměň se prosím," zašeptal, když jí koukal do očí. Ale ona jej jen tiše pozorovala a lehce zavrtěla hlavou.

Vlkodlak k ní přešel a dřepnul si. „Nechceš nebo nemůžeš?" zeptal se a zadíval se jí do očí, stejně jako ona jemu. Poznal, že druhá varianta je ta správná. „Jdu pro auto, jedeme za Deatonem," zavelel hned a vstal.

„Proč?" zeptal se nechápavě Stiles a těkal očima z jednoho na druhého.

„Protože ona se proměnit zpátky nemůže," odpověděl mu kamarád a zmizel v domě.

Stilinski se podíval na Tiu. Zrovna, když si myslel, že je to zase všechno jak má být, vyskytne se další problém. Když se vrátil Scott, držel v rukou klíčky od Stilesova auta. „Tak jedeme," řekl.

„Jasně. Lásko, pojď s námi," usmál se na ni, ale ona se jen otočila a zmizela v lese. „Tio!" zavolal za ní, ale zbytečně.

„Klid, ona najde cestu, uvidíš, bude tam ještě první," pousmál se Scott a oba nasedli.

„Doufám, že máš pravdu," zamumlal Stilinski, nastartoval a vyrazil do města.

***

Seděla na studené podlaze a pozorovala všechny přítomné. Stilese, které jí stále sledoval, jako by se bál, že opět zmizí. Scotta, jenž nahlížel přes ruku Deatonovi nebo jí po očku pozoroval. Či Deatona, zkušeného emisara, jenž se snažil najít nějaké vysvětlení.

„Je to velmi pozoruhodné," ozval se po jisté chvíli Alan.

„Co tím myslíte?" zeptal se vlkodlak.

„Popravdě by ta holka měla být vlastně mrtvá, ale tím jak byla na pokraji smrti, se muselo něco stát," dodal a dál listoval knihou, „tady to je."

„A co?" přešel k němu i Stiles a všichni tři nakukovali do knihy.

„Prakticky zemřela, ale jed vás obou, tebe Scotte a Dereka jí přivedl zpět, no né jako vlka, ale jako bílošedou lišku, jenž je znamení jejího covenu," přečetl jím pár vět.

„To vysvětluje, to co je, ale né proč se nepromění," zamumlal netrpělivě Stilinski.

„Kdybys mě nechal domluvit, tak ti to řeknu," zamračil se Deaton, „je to jednoduché, otočil se u ní proces proměny."

„A to znamená co?" zeptal se šerifův syn trochu nechápavě.

„To znamená, že jen o úplňku se promění v člověka, jinak bude stále... liška," vysvětlil mu kamarád.

„To je vtip nebo co?" mračil se Stiles.

„Bohužel ne, je to pravda."

„Ale," povzdechl si a pohlédl na ni. Viděl v jejích očích smutek. Věděl, že se tím taky moc trápí. Přece jen být člověk, jednou za měsíc, nebylo zrovna ideální. „Kdy je další úplněk?" zeptal se těch dvou.

„Za pár dní," odpověděl mu Deaton a založil knihu na své místo.

Pár dní oba dělilo od chvíle, kdy se budou moc obejmout a mluvit spolu. Kdy jí bude moct políbit a slyšet její hlas a zvonivý smích, jenž tak miloval. A miluje stále. Koukala se na něj stejně jako on na ni, kdyby mohla, řekla by mu teď tolik věcí, ale nejdříve tu, jak moc ho miluje. Přežila svou nemoc. Přežila šílenství spojené s proměnou a svou smrt. Věřila, že zvládne i tohle a najde způsob, jak být s ním a konečně šťastná, tak jak to mělo být.

Postavila se a pořádně se protáhla, pak na ně pohlédla a utekla do noci. Stiles si jen smutně povzdechl. Rozloučili se s Deatonem a i se Scottem se dali na odchod. Nastoupili do auta a rozjeli se pryč.

„Hodím tě domů a pak pojedu k sobě, táta bude zas šílet," řekl po chvíli Stiles a koukal na cestu.

„Tak mu napiš a přespi u mě."

„Ne já, pojedu raději domů, ale díky," mladík se lehce pousmál a zastavil u kamarádova domu. Rozloučili se, a když Scott zmizel v domě, Stiles se odebral domů. Jeho táta ještě posedával v pracovně a dodělával hlášení, když uviděl syna.

„Myslel jsem, že už dneska nepřijdeš," řekl mu.

„Hodně věcí se změnilo, tati a omlouvám se za to, co jsem ti řekl," kouknul na tátu.

„V pořádku, chápu to," šerif vstal od stolu, aby mohl obejmout svého syna.

Když se poobjímali, vylíčil mu Stiles, vše co se stalo. Jeho táta byl rád, že už nebude smutný a věřil mu i v tom, že vyřeší i tento problém. Poté si popřáli dobrou noc a oba se odebrali do svých pokojů. Stiles vešel k sobě a ani nerozsvítil. Svlékl se, hodil svoje věci na stolek a zamířil k posteli. Byl unavený. Posadil se, když však sáhl po přikrývce, jeho ruka se dotkla něčeho huňatého a teplého. Rychle rozsvítil lampičku u postele a uviděl jí. Ležela mu na posteli stočena do klubíčka a koukala na něj.

„Jsi tady," usmál se, rychle zhasl a lehl si. Jen co to udělal, vstala a lehla si k němu, tak, aby jí objal. Na nic nečekal a přivinul si jí lehce k sobě. Krásně hřála a její hebká srst byla měkoučká na dotek. „Miluju tě," zašeptal už v polospánku. Nemohla mu odpovědět, ale cítila to stejně, zavřela oči a po chvíli usnula také.