Láska jako lék

4. První polibek

Slunce se ještě stále drželo na obloze a příjemně hřálo. Oba seděli na dece a užívali si poklidné odpoledne. Popíjeli džus, pochutnávali si na dobrotách a povídali si. Uběhla už dost dlouhá chvíle, od doby co se usadili pod korunou toho největšího stromu v parku a odpočívali. Stiles seděl opřený o mohutný kmen, zatímco Tia měla položenou hlavu na jeho nohách a se zavřenýma očima spokojeně relaxovala. Natáhl se pro deku a přikryl jí, nechtěl, aby jí byla zima. Hezky jí zachumlal a hladil jí po vlasech. Pozoroval, jak se usmívá.

„Tohle je tak příjemné," zašeptala tichým hlasem a otevřela oči, upřeně se zahleděla do těch jeho čokoládových.

„To mě těší," opětoval jí sladký úsměv a dál ji lehce hladil po vlasech.

„Rozmazluješ mě až příliš, bojím se, že si na to dost rychle zvyknu," culila se nevinným úsměvem.

Zasmál se. Mohl by jí klidně rozmazlovat po zbytek života. Zasloužila si to, ba dokonce víc. „Tak si zvykej," mrknul a napil se.

„Neříkej dvakrát, nebo to vážně udělám," posadila se a vzala si velkou a sladkou jahodu.

Popíjel a pozoroval jí, byl spokojený jako nikdy předtím a to jen díky ní. Nevěděl, čím to bylo, i když jí znal chvíli, vnášela do jeho života radost, štěstí a pohodu a možná i něco víc. Jenže přiznat si nějaké hlubší city, na to bylo ještě brzy, i když se tomu nebránil.

„Jak tě tohle vůbec napadlo?" zeptala se po chvíli s plnou pusou.

„Popravdě ani nevím, přemýšlel jsem o tom, jak tě nejlíp potěšit a pak mi problesklo hlavou, vždyť jsi vlastně stále zavřená jen v pokoji a že by bylo dobré jít se projít nebo tak a ostatní pak už šlo samo," odpověděl a ládoval se kuličkami hroznů.

„Myslím, že jsi to vymyslel dokonale. Chtělo by to nějakou... odměnu," usmála se šibalsky.

Stiles zpozorněl a čekal, co asi bude jeho odměna. „Já bych o jedné věděl."

„Vážně? A napovíš mi, protože já stále o žádné nevím," dobírala si ho a moc dobře to věděl, na její hru přistoupil.

„To je škoda, že nevíš," culil se, „budeš na to muset přijít sama."

Naoko se zamračila a dělala, že přemýšlí. On se usmíval. „Tak, už o něčem víš?" popichoval jí.

„Dejme tomu, že ano. Řekneš mi pak, jestli jsi myslel tu samou věc?"

„Jasně," mrknul a čekal.

Lehce se začervenala, zkousla si jemně ret a nahnula se k němu blíže. Díval se jí do očí a usmíval se. Stále vyčkával a nechal jednat jí. Cítil, že je mírně nervózní, ale to on byl taky. Znova se k němu přisunula blíž. Už je od sebe dělilo jen pár centimetrů. I když čekal na její první krok, nemohl odolat, už dál ne. Opatrně si ji k sobě přitáhl za boky a přiložil svoje rty na ty její. Byly měkké a poddajné, chutnaly po jahodách, které před chvíli jedla. Něžně jí políbil, stejně tak jako ona jeho. Ruce si obmotala kolem jeho krku, aby mu tak byla ještě blíže. Líbal jí něžně, zároveň i s vášní. Tisknul si jí k sobě o něco víc. Chvěla se mu v náručí a opětovala jeho sladké polibky. Po chvíli se lehce odtáhla, aby tak nabrala potřebný vzduch do plic a usmála se na něj stydlivě.

„Copak?" jeden neposedný pramen vlasů ji zastrčil za ucho.

„Nic," zašeptala.

„Musím, říct, že se mi má odměna děsně líbí," culil se jako malý chlapec.

„To mě taky," skousla si ret, „klidně bych v tom pokračovala."

„Souhlasím," znova si ukradl její rty, „ale taky se musíme vrátit, už je pozdě," zašeptal jí do rtů.

„Nechce se mi," pronesla smutně.

„Ani mě ne, ale je vážně pozdě. Nechci mít nějaký problém u Scottovy mámy, že jsem tě tahal po venku moc dlouho. Už není ani teplo, co když prochladneš," bál se o ní, nechtěl jí přitížit ještě víc.

„Tak pojďme," souhlasila nakonec.

Ještě jednou jí políbil a pak oba schovali zbytek dobrot do košíku, naskládali do něj i polštáře a jednu deku. Tu druhou přehodil Tie přes ramena, aby jí aspoň trochu zahřál. Oba pak stali. Stiles vzal do jedné ruky košík a druhou rukou chytil dívku za pás a přitáhl si jí k sobě. Usmála se, položila si hlavu na jeho rameno a pomalu se vydali přes park k nemocnici. Nešli rychle, spíše se courali. Nechtěli to proběhnout, potřebovali si ještě vychutnat tu cestu zpátky v objetí.

Došli společně zpátky na její pokoj. Už tam měla přichystané léky, posadili se spolu na postel. Rychle je spolkla a pořádně zapila sklenici vody, poté pohlédla na Stilese.

„Mockrát ti děkuji za úžasný den, velmi jsem si ho užila," chytila ho za ruku.

„Nemusíš děkovat, udělal jsem to rád," držel jí za ruku a pak objal. Pevně, ale zároveň tak, aby jí nějak neublížil. Přece jen to byla křehká osůbka.

„Přijdeš zase?" zašeptala mu tiše do ucha a stále se k němu tulila.

„Budu za tebou chodit každičký den, i kdyby jen na malou chvilku," objímal jí dál, vůbec se mu nechtělo jí pouštět.

„Budu se těšit," přivřela oči a vychutnávala si tu chvilku.

To jeho objetí, vůni a doteky. To všechno si chtěla vryt do paměti, aby si to pamatovala do chvíle, než se opět shledají a budou moct být spolu. Stejné to měl i on. Lehce jí hladil po zádech a vlepil polibek do vlasů. Vůbec se mu nechtělo jít domů.

„Stilesi, měl bys už jít, je konec návštěv a navíc Tia by měla odpočívat, dnešek byl pro ni náročný, nerada bych, aby se jí zítra přitížilo," ozvala se Melissa, která vešla do pokoje, aby dívku zkontrolovala.

„Ale mě je dobře," zaprotestovala mladá čarodějka a dál se držela Stilese.

„Já vím broučku, ale víš dobře, jak je ti pak na druhý den, když den předtím moc neodpočíváš," dodala starostlivě sestřička a oba pozorovala.

„Scottova máma má pravdu, měla by sis odpočinout, nechci, aby ti bylo kvůli mně špatně, a já jsem ti přece slíbil, že zase přijdu," pousmál se na ni, když se mírně odtáhl a pohladil jí po tváři.

Tia si povzdechla a přikývla. „Dobře, už si lehnu," pousmála se.

Melissa se usmála na oba a pak se tiše vytratila, aby jím dala chvilku na rozloučenou.

„Tak zítra," řekl tichým hlasem.

„Zítra," zopakovala stejně.

„Dobrou noc, princezno," něžně jí políbil.

„Dobrou noc princi," opětovala mu polibek a ještě naposled jej objala.

Jemně se odtáhl, dal jí pusu na čelo a s úsměvem se odebral domů. Byl šťastný. Když doma zalehl do postele, myslel jen na ni. Zavřel oči, nemohl se dočkat druhé hodne a chvíle, kdy ve volném čase bude moct jít do nemocnice a znova jí vidět. Oba tak usínali unaveni, s krásnými vzpomínkami a s myšlenkou na toho druhého.