Láska jako lék

12. Tia je pryč

Na nebi se rozprostíral koberec plný hvězd a mezi nimi se pyšně naparoval obrovský měsíc, kterému už chybělo už velmi málo, aby byl v úplňku. Vítr si pohrával s korunami stromů. Všude vládlo naprosté ticho. Jen šustění listí ve větru, zvuky zvířat kdesi v dáli. A pak i něco jiného. Kroky. Ne zvířecí, ale lidské. Někdo běžel lesem. Podle malých a lehkých kroků v tom člověk mohl poznat, že se jedná o někoho malého vzrůstu, dívku snad. Běžela dál tmavým lesem, až se po chvíli zastavila. Opřela se o strom a snažila se popadnout dech. Pomalu se rozhlížela kolem sebe a snažila se tak zjistit, kde to vlastně je. Byla půlnoc, všude tma a nikde ani noha. „Stilesi?" zašeptala do ticha.

Nikdo však neodpověděl, jen v dálce zahoukala sova. „Stilesi?" zkusila to znova, ale ani teď se nedočkala žádné odpovědi. Stála uprostřed lesa bosá, jen ve své košilce. Byla zmatená. Netušila, jak se sem dostala. Posadila se na zem a přitáhla k sobě kolena. Bála se. Byla jí zima, rány na rukou jí ošklivě pálily a jediné co si přála, bylo, aby se vrátila zpátky. Zavřela oči a myslela jen na něj. Doufala, že jí tak uslyší a najde.

***

Spal. Vůbec si ničeho nevšiml. Byl tak unavený za poslední dny, že usnul jako, když ho do vody hodí. Klidně by tak pokračoval i do rána, kdyby jej nevzbudili.

„Stilesi vstávej!" ozval se hlas ode dveří.

On jen něco zamručel a otevřel oči. „Musíš tak řvát probudíš Tiu," zašeptal a promnul si unavené oči.

„A kde je?" zeptal se jej Scott a přišel blíže k němu.

Stiles se zmateně koukal kolem sebe, když ji neviděl na posteli. „Asi v koupelně," prohrábl si vlasy a vstal, odebral se do koupelny, aby se na ni podíval, k jeho úžasu tam, ale nebyla. „Není tu," zahlásil, když se vrátil za kamarádem.

„Tak třeba šla za mou mámou, má dneska službu," odpověděl mu mladý vlkodlak a zmizel na chodbě.

Stiles se taky odebral porozhlédnout po chodbách, kdyby ji náhodou někde našel. Ale marně, proto se vrátil zpátky na pokoj. Chtěl si sednout, když si všiml pootevřeného okna. Vstal a popošel k němu, otevřel jej a kouknul ven. Na okenní římse našel kousek její košilky, zřejmé jak slezla ven. Povzdechl si.

„Máma ji neviděla," řekl Scott, jakmile se vrátil, ale to už se na něj Stiles podíval s kusem látky v ruce. „Tia je pryč."

„Utekla oknem?" zeptal se zmateně vlkodlak.

„Asi ano, ale nechápu proč," povzdechl si šerifův syn.

„Vem si věci a pojď se mnou, asi bys měl něco vědět," zvážněl Scott a už si to oba mířili k autu, „volal mi Deaton, našel něco ohledně té horečky a tak."

„Budu hádat, nic dobrého to není viď?" kouknul na něj smutné Stiles.

„Ne," odpověděl mu kamarád a začal mu slovo od slova líčit vše, co mu jeho šéf řekl.

Po každém slově byl Stiles smutnější. „Takhle to neskončí. Slíbil jsem jí život, ne tohle," složí si tvář do dlaní.

„Klid, Deaton určitě něco najde, no ták, přece to teď nevzdáš," poplácal ho po rameni jeho nejlepší kamarád.

Stiles však mlčel a jen koukal z okna. Přemýšlel, kde by mohla být. Bál se o ni, ale hlavně si to všechno vyčítal. Byl tak zabraný do myšlenek, že si ani nevšiml, kdy auto zastavilo. Oba vystoupili a zamířili si to dovnitř. Tam už čekal Derek i Deaton.

„A Tia?" zeptal se muž černé pleti, hned když je spatřil.

„Utekla oknem, když jsem spal. Nevím kde je," přiznal sklíčeně Stiles a prohrábl si nervózně vlasy.

„Tak ji půjdu hledat, vezmu i Scotta, možná ji najdeme hned," navrhl Derek a pozoroval ostatní.

„To je dobrý nápad," vložil se do toho Scott.

„Já ale jdu s vámi, nebudu tu jen tak sedět na zadku a čekat. To já jí do toho zatáhl. Slíbil jsem jí, že to všechno dobře dopadne a místo toho, je kdoví kde," pronesl rázně Stilinski a už si to rázoval ke dveřím.

„Měl bys zůstat tady, jsi rozrušený. Oni dva ho najdou," dodal Deaton.

„Ne, jedu taky!" zamručel Stiles a odešel ven k autu. Nepotřeboval, aby mu říkali, co má dělat. Musel ji najít, prostě musel. Derek se Scottem se za chvíli objevili u něj, všichni nakonec nasedli a vyjeli.

„Měli bychom začít u nemocnice, tak chytíme její vůni," navrhnul Derek a Scott jen přikývnul.

Stiles je vůbec nevnímal, myšlenkami byl bůhví kde. Po chvíli byli na parkovišti a oba vlkodlaci se snažili nasát její pach, který by je tak navedl na její stopu.

„Mám ji," řekl Derek a jeho oči dostaly rudou barvu.

„Fajn jedeme," zavelel McCall a rozjeli se tam, kde je Derek navigoval. Projeli městem a zastavili až u lesa. V tu chvíli se i Stiles vrátil zpátky do reality. „Utekla do lesa?" zeptal se a vystoupil.

„Už to tak vypadá," zamračil se Hale.

„No nic, jdeme ji hledat," povzdechl si Scott a všichni tři vyrazili do lesa.

***

Probudila ji zima a divný zvuk vedle v křoví. Leknutím sebou trhla a vyskočila na nohy, znovu se dala na útěk. Třásla se. Běžela dál a vůbec se neohlížela. Přála si, aby už konečně narazila na nějakého člověka, který by jí dovedl zpátky. Po pár minutách se zase zastavila, aby znova nabrala dech. Pořád se ohlížela kolem sebe, měla pocit, že ji sledují. Zavřela oči.

„Prosím, už dost," zašeptala a ruce si přiložila na spánky. Připadala si jako šílenec, když se jí v hlavě ozval šepot. Něčí hlasy jí našeptávaly věci, kterým ani nerozuměla. Bylo jí to však nepříjemné. A hlavně to bolelo.

„Dost!!" křikla do prázdna a najednou bylo opět ticho. Celá se roztřásla a znovu se dala do běhu, koukla za sebe, aby se ujistila, že tam nikdo není, když zakopla o větev a spadla. Rozplakala se. Přála si konečně se probudit, stále věřila, že je to jen pouhá noční můra. Ale až teď jí docházelo, že to není sen, ale realita. Nevěděla proč utekla do lesa, co jí sem vůbec vedlo. Ležela na zemi, třásla se zimou a strachy. Neměla sílu vstát. Byla unavená a hlasy se znova vracely. Bránila se jim, ale když už nemohla, vzdala to. Doslova ji pohltily. Jediné na co se zmohla, byl výkřik plný bolestí, který se nesl lesem jako ozvěna. Hned na to zavřela oči a nechala se vtáhnout do temnoty.