Láska jako lék

3. Romantická procházka

Je možné se zamilovat na první pohled? Někdo by řekl, že ne, ale najdou se případy, kdy se tak stalo. Stejně jako jemu. Od chvíle co odešel z nemocnice, myslel jen na ni. Připadal si jako blázen, jenže jemu to bylo celkem jedno. Lydii měl rád a možná ji i miloval, ale to co cítil, když poprvé spatřil Tiu, bylo něco výjimečného. Pořádně to nedokázal ani popsat. Nechtěl myslet, na to špatné, i když věděl, že nemoc, kterou měla, špatná byla. A rozhodně ji nechtěl ztratit. Ne teď, když ji našel. Povzdechl si a konečně vstal z postele. Bylo něco kolem jedenácté dopoledne a on stále lenošil. Přemýšlel, čím by jí dneska překvapil. Slíbil, že se opět shledají a svůj slib hodlal dodržet. Toužil však vymyslet něco, co by se jí líbilo a jen tak na to nezapomněla.

Zrovna se oblékal, když dostal dokonalý nápad. Musel sice zařídit pár věci a hlavně se zeptat Scottovy mámy, zda by to bylo možné, ale pokud by vše vyšlo, tak jak se mu to rýsovalo v hlavě, určitě by jí velmi potěšil. A o to mu přece šlo. Seběhl dolů, rychle do sebe hodil už tak studenou snídani, kterou mu připravil otec, než odešel do práce, zapil jí džusem a vyběhl z domu jako kulový blesk. Nasedl do svého auta a vytočil Melissino číslo. Nemusel čekat moc dlouho.

„Ano?" hned po prvním zazvonění se ozval její hlas.

„To jsem já Stiles, chtěl bych se na něco zeptat."

„Tak se ptej ale rychle, musím jít pracovat."

„Bylo by možné, abych vzal Tiu na chvíli na procházku? Myslím tím, jen do parku za nemocnici," zeptal se nesměle a doufal, že to dovolí.

„No, pokud jí bude dobře, možná, že na chvíli by to nebyl problém, ale ještě jsem s ní dneska nebyla, takže ti teď nemůžu říct víc," odpověděla.

„A mohla byste mi prosím dát vědět hned, hned jak budete vědět, jak jí je?" poprosil.

„Za chvíli tam zajdu a hned ti napíšu," i když to neviděl, Mel se pousmála, byla ráda, že Tia nebude tak sama.

„Ale neříkejte jí nic, chci jí překvapit a děkuji," rozloučili se a poté zavěsil. Měl z toho dobrý pocit. Šlápl tedy na plyn a rozjel se do města, pro potřebné věci. Zastavil u obchodu a vešel dovnitř. Poškrábal se na hlavě a obcházel uličky, sháněl vše potřebné. Pečlivě vybíral každičkou věc. Zrovna se rozhodoval mezi citronovou limonádou nebo pomerančovým džusem, když mu přišla smska.

Melissa McCall: Musím, říct, že na tu holku máš pozitivní vliv. Dneska jí je o mnoho líp, takže přimhouřím oči a na chvíli jí s tebou do parku pustím.

Nadšeně se pousmál tomu, co se dočetl. Rychle vzal ten nejlepší džus, co v obchodě našel a vložil jej do koše k ostatním věcem. Spokojen s vývojem dnešního dne a s tím, že již má vše co potřeboval, se odebral k pokladně. Zaplatil a všechny věci hodil do auta. Rozjel se k nemocnici. Dorazil tam po pár minutách, nechal auto poblíž parku, našel jedno místo, které se mu zalíbilo a vše připravil. Poté se vydal konečně do nemocnice pro ni. Usmíval se a mířil rovnou k jejímu pokoji. Když došel, tiše zaklepal a vešel.

Tia stála u okna a malovala, dneska byl nádherný den a ona chtěla tu krásu zvěčnit. Navíc malování, bylo její velkou vášní. Nevnímala okolí, tudíž si nevšimla, že vstoupil do pokoje. Každý tah štětcem, byl přesný a vyčaroval přesně to, co viděla za okny. Pokračovala by dál, ale všimla si pohybu, když otočila hlavu, spatřila znova jeho oči.

„Přišel jsi," usmála se šťastně.

„Vždyť jsem to přece slíbil," mrknul a pozoroval její obraz, „nevěděl jsem, že i maluješ."

„No, je to jedna z mála věcí, která ráda dělám, baví mě to," pozoroval ho s úsměvem.

„Je to hezké," usmál se znova a pohlédl na ni, „mimochodem, mám pro tebe jedno překvapení. Ale musíš se obleknout, jdeme totiž do parku."

„Nevím, jestli můžu jít vůbec ven," zarazila se.

„Vše je zařízené, máš svolení na chvíli jít. Ale slib mi, že když ti bude zle, hned mi to řekneš, jinak mě Scottova máma zabije," nervózně se zasmál a ona spolu s ním.

Jeho smích byl nakažlivý. Odložila štětec a šla si pro svetr, sice venku svítilo slunce, ale teplo moc nebylo. Když byla připravená, usmála se na něj a oba pomalu vyšli z jejího pokoje na chodbu. Mířili si to k zadnímu vchodu, kde do parku bylo asi nejblíže. Netušila, co na ní čeká, myslela, že se jdou jen projít, tak jak řekl. Jen Stiles přesně věděl, co na konci procházky čeká a občas se lišácky pousmál. Prošli dveřmi a na chvíli se zastavila. Zavřela oči a nadechla se. Zase byla na čerstvém vzduchu, cítila sluneční paprsky na své kůži a jemný vánek si pohrával s jejími vlasy. Stiles ji pozoroval a obdivoval její krásu. Lehce jí vzal za ruku a propletl si s ní prsty, byl velmi rád, že ji může držet. Usmála se na něj a oba se vydali cestičkou do parku.

„Jak se dneska vůbec máš?" optal se zdvořile po chvíli ticha.

„Dobře, nevím čím to je, ale dneska je to o moc lepší," a byla to pravda, cítila se silnější a bolesti dokonce i mírně ustoupily.

„To jsem moc rád," přivinul si jí trochu k sobě a pokračovali dál v chůzi. Nikam nespěchali, měli dost času. Oba si to nesmírně užívali. Jak procházku, tak jeden druhého. Drželi se za ruce a povídali si. Prozradila o sobě ještě pár věcí, které ho zajímaly, hlavně to jaké to je být čarodějkou a co všechno dokáže. Slíbila mu, že když jí bude lépe, nějaké kouzlo mu ukáže. Nadšeně přikývl a pak jí o sobě vyprávěl na oplátku on, pozorně poslouchala každé slovo. Občas se na něco zeptala. Jindy se smála nějaké jeho historce, kterou vyprávěl a že jich bylo. Vůbec jí nevadilo, že je tak ukecaný, právě naopak. Aspoň se nenudila a bavilo jí poslouchat.

„Ještě tě nenudím?" kouknul na ni, když dovyprávěl zážitek z tréninku lakrosu.

„Vůbec ne," usmála se sladce.

„To jsem rád, bál jsem se, že utečeš jen, co promluvím," oba se tomu zasmáli a pomalu se blížili k místu, které pro ně připravil.

„Na útěk jsem slabá," mrkla a přivinula se k němu víc.

„Už tě nebudu trápit chůzi, připravil jsem pro tebe totiž ještě jedno malé překvapení," lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Další?" překvapeně na něj pohlédla a zastavila se.

„Ano," ukázal ji rukou směr, kterým se měla dát.

Chvílí váhala, než se tím směrem vydala. Musela projít kolem velkého keře, aby konečně uviděla jeho dílo. „Páni," žasla úžasem.

Před sebou uviděla malý romantický piknik. Měkkou deku rozprostřenou pod korunou stromu, se dvěma polštářky pro větší pohodlí a ještě jednou menší dekou, kdyby byla zima. Uprostřed toho všeho byl košík s dobrotami. Našlo se zde pár kusů ovoce jako hrozny, jahody, dokonce i třešně. Dále také mini jednohubky s různými přísadami a jako sladká tečka dominovaly čokoládové muffiny. Nesměl chybět ani ten nejlepší džus.

Oči se jí zalily slzami. Ale ne smutku, nýbrž dojetí. Nikdo tohle pro ni nikdy neudělal.

Stál za ní a pozoroval její reakci, když mu skočila kolem krku, věděl, že se trefil.

„Děkuju," zašeptala tiše a pevně ho objímala.