White Witch (Mischievous 2) •Loki cz ff•

Kap. 2 - Leviathan

Ráno mě probudil budíček. S povzdechem jsem se posadila a vypnula ho. Po chvíli, když už jsem si byla jistá, že po cestě neusnu, jsem se vydala do kuchyně pro hrnek kafe, protože bez něj bych to dneska rozhodně nevydržela.

Koukla jsem na hodiny. Bylo 6:17. Do osmi to všechno krásně stihnu.

Zapnula jsem kávovar a mezitím jsem si vyndala z lednice jogurt. Ani jsem moc neměla hlad, ale jak se říká, snídaně je nejdůležitější část dne.

Za chvíli bylo kafe hotové a já se posadila ke stolu. Nevím proč, ale najednou na mě dolehla ta prázdnota mého bytu. Bylo tu takové ticho; byla jsem tak vysoko, že odtud téměř nebyl slyšet ani hluk z ulice, klid rušila jen letadla. Rozhlédla jsem se. Přesto, že jsem tu už bydlela téměř dva roky, jsem se tu nedokázala úplně zabydlet. Sice jsem si sem pár věcí z bytu, kde jsme předtím s Collinem bydleli, přinesla ale ne tolik, aby to připomínalo skutečný domov. Bylo to tu prázdné.

Zatřásla jsem hlavou a vyhnala ty depresivní myšlenky z hlavy. Měla jsem lepší věci na práci. Jakmile jsem dosnídala, šla jsem se vysprchovat a hned potom jsem se oblékla do jednoduchým riflí a mikiny přes hlavu s kapucí. Když to bylo možné, ráda jsem se oblékala co nejjednodušeji. Nazula jsem si tenisky a vzala si sebou jen mobil a klíče od bytu.

...

Bylo 7.58, když jsem dorazila do laboratoře. Jak jsem předpokládala, Sebastian už tam byl.

,,Sebe," pozdravila ho a usmála se.

,,Tess."

,,Tak mi to pojď ukázat."

Přikývl a zamířil ke dveřím po levé straně. Přitiskl na ně svou dlaň a naťukal kód. Měli jsme tu jedno z nejlepších zabezpečení, včetně rozeznávání DNA a dalších věcí, kterým už jsem tak nerozuměla. Stačilo mi vědomí, že se sem nikdo nepovolaný nedostane.

Dveře se neslyšně otevřely a my vešli do jiné místnosti. Tahle byla ale mnohem vetší, než ta předchozí. Musela být, protože tu bylo celé tělo chitaurského Leviathana, i když se mu spíš říkalo létající velryba. Musela jsem uznat, že se velrybě skutečně podobal.

Flashback: New York, několik dní po útoku Chitauri

Procházela jsem se ulicemi New Yorku a pozorovala lidi, jak se marně snaží odklidit chitaurské mrtvoly. Byl to už téměř týden, ale New York vypadal stále stejně zdevastovaně. A opuštěně. Mnoho lidí, i přesto, že tu měli práci a domov, se přesunuli ke svým příbuzným na venkově, nebo kamkoliv, kde nehrozil další mimozemský útok.

Jediný, kdo z toho měl prospěch byla média. Naprosto se v tom chaosu vyžívala a nikdy předtím asi nevycházelo tolik protistátáních článků. A pak se dozvěděli o Shieldu. Myslím, že to pro ně bylo ještě lepší než Vánoce. Ti, kdo každý den četli noviny, ať už New York Times nebo něco jiného nemohli uvěřit svým očím, když se dozvěděli, že tu je tajná organizace, o které nevěděla ani vláda.

A potom někdo vypustil informaci o té bombě. Na den vypukl naprostý chaos. Rozuměla jsem jim. Dozvědět se, že byl někdo ochotný obětovat celé město a vypustil na New York atomovou bombu, by rozzuřilo asi každého. Ale stejně tak, jak byli naštvaní na ty, kteří, o tom rozhodli, tak tak oblíbení byli Avengers. Protože koneckonců, oni byli hrdinové. Oni zachránili New York nejen před hrozbou z vesmíru ale i hrozbou výbuchu atomové bomby.

Narazila jsem na mrtvolu jednoho chitauriho. Rozhlédla jsem se ale téměř nikdo tu nebyl. Většina lidí se chitauriům snažila vyhýbat. Sehnula jsem se k němu a pozorně si ho prohlédla. Narazila jsem na dost jejich mrtvol, ale tahle byla téměř nepoškozená. Mohla by se hodit.