White Witch (Mischievous 2) •Loki cz ff•

Kap. 19 - Krev je hustší než voda

{Flashback: před několika měsíci, Helheim}

Otevřela oči, a odhalilo se jí tak temné místo, mnohem temnější a nehostinnější než Svartálfheim - Temný svět. Pohlédla dolů. Loki ležel stále na zemi, stále mrtvý. Vzhlédla. V dáli uviděla blížit se postavu, která jako by ale nehleděla na jakékoliv fyzikální zákony, a vznášela se několik centimetrů nad zemí, proto její chůze vypadala o to zvláštněji... a také děsivěji. Stejně tak její hlas, který k ní dolehl dříve, než by mělo být možné.

„Přišla jsi ke mně vybrat svůj dluh?"

„Jak tě to napadlo?" zeptala se sarkasticky a nebýt toho, že si nemohla Polomrtvou bohyni rozhněvat, protočila by i oči.

Hel pohoršeně zamlaskala. „Drahá Farbauti, proč jsi tak nepřátelská? Že by to mělo co dělat s jedním z tvých potomků, který ti leží mrtvý u nohou? Doufám, že tohle nemáš na svědomí, protože by to bylo odporné, i na tebe," zavrněla vládkyně Helheimu a sehnula se k tělu Lokiho. Natáhla se k němu svou pravou rukou, ze které zbyla jen kost obalená hnijícím masem, a jemně, až láskyplně, ho pohladila po tváři.

Farbauti sebou trhla při pohledu na bohyni dotýkající se jejího syna. Jen díky rokům zkušeností zakryla znechucený výraz. Ačkoliv zvládla hledět Polomrtvé bohyni do obličeje s nezájmem, její podoba se jí hnusila.

Vládkyně Helheimu byla ještě horší, než podle pověstí. Ale jak by ji také kdokoliv ze zbylých Devíti světů mohl znát, když se do Říše mrtvých nikdo z nich neodvážil. Možná také proto byla služba, kterou jí Farbauti prozíravě prokázala, tak vzácná, a díky tomu Lokiho dlouho zatracená matka věděla, že pro ni Hel ráda poruší Zákon devíti světů.

Levá polovina Hel byla nádherná žena, s pronikavým modrým okem, hladkou, mramorovou pletí a havraními vlasy. Její druhá část byla ale stejně odporná, jako byla ta první nádherná. Místo oka měla už jen prázdný důlek, a zbytek byl pokrytý rozkládajícím se masem. Farbauti jen děkovala svým předkům, že nebyl cítit i pach, který by normálně měl následovat hnijící maso, a že většinu jejího těla pokrýval plášť, který jako by pohlcoval světlo, kterého už tak bylo v Říši mrtvých nedostatek.

Jako by snad Hel vycítila Farbautiny myšlenky, otočila na ni hlavu, i když se stále dotýkala Lokiho, široce se usmála, a kromě zářivě bílých perel tak odhalila i rudé dásně a rozviklané zuby.

„Hádám, že chceš, abych ho přivedla k životu..." řekla zamyšleně Hel, a nespustila z Farbauti pohled.

Pro tentokrát si Farbauti odpustila kousavou odpověď. „Ano," řekla jednoduše a na vteřinu se v jejích očích mihlo něco jako... provinění. I když by to nikdy nahlas nepřiznala, mohla se k Lokimu tenkrát dostat dřív, když byl ještě novorozeně, a Laufey se ho kvůli jeho nedostatečné velikosti rozhodl obětovat. Jenže přece to nebyla Lokiho chyba, že jeho matka byla jen poloviční ledová obryně, přesto za to zaplatil.

„Tak mi pověz, proč si přeješ ho oživit? Snad se v tobě nepohnulo svědomí za století zanedbávání..." řekla posměšně Hel. Ano, tohle jí chybělo. Moci se bavit s ostatními; hádat se s nimi, odporovat jim, dávat jim najevo, jak moc jimi vlastně opovrhuje. Stále se ale nepřestala dotýkat Lokiho jemné tváře.

Pro Farbauti na tom bylo něco znepokojivého, ale brzy své pocity zahnala. Potřebovala ji. „Ano," přiznala upřímně, „něco mu dlužím." Pohlédla Hel do tváře; tentokrát sebou ani necukla, opět se dokázala pečlivě ovládat. „Trůn. On je právoplatným dědicem Jotunheimu. Ne ti dva neschopní Laufeyho synové. Jsou jen pro smích, stejně jako byl dříve jejich otec, než ho Loki tak moudře zabil." Ach, na to byla velice hrdá, a když se to poprvé dozvěděla, neubránila se pyšnému úsměvu.