White Witch (Mischievous 2) •Loki cz ff•

Kap. 20 - Problémy s důvěrou

FURY

Ne poprvé byl vděčný za svou paranoiu, když nahrál svou smrt a když nevěřil svému dlouholetému příteli, ze kterého se ukázal zločinec a očividně jedna z hlav Hydry. Takže teď byl tady, a schovával se  v jednom ze svých bezpečných domů nedaleko Washingtonu DC. Nemohl riskovat, že ho spatří někdo z Hydry, a očividně to mohl být kdokoliv, takže byl vděčný za své nekonečné zásoby, díky kterým nemusel vycházet z domu. Se světem byl spojený jen přes předplacený telefon, na který měla číslo pouze Hillová a mezitím, co čekal až zazvoní, přemýšlel.

Přemýšlel, jako už po mnoho dní, jak se tohle mohlo stát. Bral jako své vlastní selhání to, že se mu uvnitř jeho organizace, která měla pomáhat chránit svět, rozrůstala Hydra. Nějak ale tušil, že Hydra není jeho jediný problém. Ty záhadné ztráty paměti, ty nemohli být konání Hydry. Na to to bylo moc... jiné. To mu říkal jeho instinkt. A protože díky němu přežil tolik let, tak mu hodlal věřit. Hydra se až do teď snažila být neviditelná, takže to musel mít na svědomí někdo jiný. Nepochybně ta samá osoba, co mu téměř rok hází klacky pod nohy. Co našla jeho slabinu.

Nicholas Fury si povzdechl a znovu pohlédl na barevnou fotografii asi třicetileté černošky, s krátce ostříhanými vlasy, přivázanou k židli, s páskou přes ústa a vyděšeně vykulenýma očima, zarudlýma od pláče.

§

MALIBU

„Tony, říkám ti, že nám to začíná přerůstat přes hlavu," řekl naléhavě Rhodes svému příteli a střelil nervózním pohledem k vedlejší místnosti, kde byla zavřená dvojčata.

Anthony Stark zavrtěl hlavou. „Viděl's v televizi, co se děje se S.H.I.E.L.D.em. K čertu, vždyť jsme to viděli na vlastní oči. Nemůžeme je ale jen tak pustit, Rhodey. Někdo s nima něco provedl, a pokud nechceš, aby se to stalo i někomu dalšímu, musíme ho zastavit," přesvědčoval ho Tony. Nechtěl to dávat najevo, ale všechno mu to přerůstalo přes hlavu.

Nikdy před tím neměl takovou zodpovědnost. Vždy ji na někoho mohl odhodit, ať už to byla Pepper nebo Fury. Jenže tohle by Pepper asi neunesla, a Fury byl... mrtvý, čemuž se Tonymu stále nechtělo uvěřit, ale koneckonců, viděl fotografie jeho mrtvého těla, a četl i jeho posmrtnou zprávu. A pak tu byla Hillová, která byla při jejich hovoru nezvykle chladná a odtažitá. Netušil ale, jestli to bylo kvůli Furyho smrti, anebo proto, že jim pod nosem kvetla zlá organizace, jejímž cílem bylo pravděpodobně ovládnout svět, a zbytek Ameriky kvůli tomu pobíhal jako kuře bez hlavy.

Oba si povzdechli. „Tony, nemůžeme je tu držet navěky. Pak bychom nebyli lepší, než oni..." odvětil tiše Rhodey, a pohlédl druhému muži do očí. Ať se to Tony snažil zamaskovat sebevíc, zračila se mu v nich únava, a oba věděli, že bude za chvíli s rozumem v koncích.

Nebyl by to takový problém, když by dvojčata mluvila, ale od té doby, co je dopravili do domu, nepromluvili ani slovo, jen tam stále tiše seděli nebo přecházeli po pokoji. Tiše jedli jídlo, které jim tam Tony s Rhodeym na střídačku nosili, a když se je jeden z nich pokoušel s nimi zapříst rozhovor, oba je ignorovali. Tony, i když nerad, jim musel píchnout látku, která působila jako lehké sedativum. Nebyl na to pyšný, ale zahlédli jen zlomek jejich moci, a viděli, že to je nebezpečné. A očividně je nebrali jako spojence, tím pádem by je pravděpodobně napadli při první příležitosti.

„Já vím, já vím," bránil se slabě Tony, „ale zatím to jinak nejde. Dokud z nich něco nedostaneme, a dokud nám nebudou věřit, že jsme ty dobrý, tak nemůžeme nic riskovat. Tím spíš, pokud jsou to pokusy Hydry."

Tony otevřel dveře do pokoje, a jeho pohled padl na dva sourozence, nehybně sedící vedle sebe na jedné z postelí. Ani jeden k němu nezvedl zrak, jako by byl vzduch. Odkašlal si. „Podívejte, nevím, proč nechcete mluvit, ale to vám nepomůže," začal vlídně. Pokoušel se z nich něco dostat už dva dny, ale nic nepomáhalo. Nic se ale přece nemá vzdávat. „Nechceme vám ublížit, jen nám musíte říct, kdo vám to provedl."

Chlapec sebou trhl a vrhl po něm rozhněvaný pohled. Tony si toho všiml, ale předstíral, že to neviděl.

„Chceme vám jen pomoct. Jestli nám nevěříte, tak vás můžeme pustit z pokoje," řekl impulzivně, a doufal, že toho nebude později litovat.

Očividně se ale risk vyplatil, protože tentokrát na něj pohlédli oba sourozenci. Chlapec se zaujetím, dívka s podezřívavostí, jako by už předem přemýšlela, co za to Tony bude chtít.

„Jarvisi," oslovil svého neviditelného společníka, „otevři dveře," přikázal, a dveře za ním se o vteřinu později, překvapivě bez jakýchkoliv otázek od Jarvise, otevřely. „Jediné co chci," - dívčiny oči se přimhouřily - , „je abyste nám věřili, že nejsme nepřátelé."

Rhodey byl překvapený, podle očekávání, a podle pohledu, který po Tonym vrhl, ne moc nadšený z jeho rozhodnutí. O to se ale Tony v tu chvíli nehodlal starat. Potřebovali jim ukázat, že jim mohou věřit, nestačilo to jen vykládat stále dokola. A o Tonym se rozhodně nemohlo říct, že to není muž činu.

§

TESS

Celý pokoj byl rozházený, téměř se ani nedalo rozeznat, že to kdysi bývala kuchyně a Tess vstoupila do místnosti s opatrností, protože všude po zemi ležely roztříštěné skleničky a talíře. To by nebylo nic neobvyklého, poslední dobou se lehce rozčílila, a rozbité předměty už byly na denním pořádku. Jenže vždy si to pamatovala.

Hlavou jí projela bolest. Chytla se za ni a zhroutila se na židli.

Co se to s ní děje?

Každou chvíli při cestě do laboratoře se rozhlížela po ulici, a nevědomky přidala do kroku. Ne, ujišťovala se, nikdo o ní nemůže vědět. To ale její paranoie nijak nepomáhalo. Ještě před odchodem z bytu volala Sebastianovi, aby se s ní v laboratoři sešel, a aby s sebou přivedl i Viktora, se kterým se podle všech velice spřátelil.

Při přecházení ulice se bezděčně rozhlédla a málem se zastavila v půli cesty. Jen pár metrů od sebe spatřila Ofélii – Viper, opravila se v duchu – ale to nebylo možné, ještě včera byla v Evropě, a podle jejích rozkazů tam prý měla zůstat přinejmenším měsíc – kvůli Piercovi a Hydře byl velký povyk, a většina nejlepších agentů Konsorcia se musela držet při zemi, a rozhodně neměla co dělat uprostřed New Yorku, kde ji kdokoliv mohl poznat. Nebylo možné, aby to byla ona...

A taky že nebyla, opravila se Tess. Tahle žena byla o něco starší, než Viper, ale byla jí až neskutečně podobná. Stejné smaragdové oči, stejný odstín pleti. Jen uhlové vlasy měla kratší, a na rozdíl od Viper měla rty pokryty křiklavě rudou rtěnkou. Ostřejší lícní kosti a pyšně zvednutá brada. Byla také o něco vyšší, než Viper, i přes to, že neměla podpatky, na rozdíl od Viper, která je nosila neustále. 

Žena, jako by vycítila její pohled, na ni upřela zrak a ukázala bělostné zuby v něčem, co by se dalo popsat jako žraločí úsměv. Tess naskočila husí kůže. O mrknutí oka později žena zmizela, jako by tam nikdy nebyla, a Tess se přistihla, že ještě pár sekund poté hledí na místo, kde ji spatřila, a přemítá, jestli to byl opět jen výplod její mysli a nebo je v New Yorku o jednu nadanou bytost víc.

Páni, jsem sama ze sebe nadšená (egoista na druhou :D), že vydávám další kapitolu tak brzo (ha ha ha). Je sice kratší, než ta předchozí, ale doufám, že se i tak líbila ;-) Zajímalo by mě, co si myslíte a jak se vám to (ne)líbí / popř. jestli něco změnit atd. Jsem otevřená všem návrhům ;-) Rozhodně budu ráda, když někdo napíšete do komentářů alespoň něco :-) To pak líp nabudí než RedBull nalitej do kafe ;-) :-D

A sušenky tomu, kdo uhádne, kdo je ta "starší kopie Viper"  ^^ 

-Dante