White Witch (Mischievous 2) •Loki cz ff•

Kap. 6 - Za nejtemnější noci

{Flashback: před rokem a půl, Manhattanské nákupní centrum}

ANNABETH'S POV

Procházela jsem se tak nákupním centrem a po cestě si prohlížela výlohy obchodů. Sice jsem neměla dost peněz na to, jít a koupit si tam něco ale potřebovala jsem si zkrátit čas. Zastavila jsem se před výlohou New Yorkeru a zadívala se na jedny šaty. Byly nádherné ale, jakmile jsem uviděla cenovku, udělalo se mi blbě. Ne, že bychom se měli špatně a Jamie s Diane se o mě starali špatně, jen... tohle bych si nemohla dovolit ani za měsíc brigády v McDonaldu.

„Pěkné šaty, že?" ozval se najednou něčí hlas, těsně vedle mě. Když nikdo neodpovídal, došlo mi, že to asi bylo na mě. Otáčela jsem se s tím, že tam uvidím nějakého úchyla ale místo toho jsem uviděla asi nejkrásnější ženu na světě.

Jako první mě na ní uchvátily její modré oči. Další věc ale byla její bledost. Měla mramorově bílou pleť a téměř stejně bílé vlasy. Znervózněla jsem, když jsem spatřila úsměv hrající jí na rtech. Běhal mi z něj mráz po zádech.

Odkašlala jsem si. „Promiňte? My se známe?" zeptala jsem se jí podezřívavě. Tohle pro mě nebylo normální. U mě se nezastavovali lidé, jako ona. Nebyla jsem ten typ člověka, který přitahuje pozornost.

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ještě ne."

Zatřásla jsem hlavou a otočila se s tím, že půjdu radši už domů. Sice přijdu dřív, než bych měla ale Diane si toho snad nevšimne.

„Počkej, Annabeth!" zavolala na mě. Při zaslechnutí svého jména jsem ztuhla. Jak ví mé jméno?

Jako by slyšela, co se mi honilo hlavou, pokrčila rameny a prostě řekla: „Vím toho mnohem víc, Annabeth Manningová."

„Vy jste od nich?" zašeptala jsem vyděšeně, když mi došlo, že nejen že zná mé jméno ale že zná mé skutečné jméno.

Zavrtěla hlavou. „Nemusíš se mě bát. Já k nim ani zdaleka nepatřím," řekla konejšivě. Pak ke mně natáhla ruku a řekla: „Pojď, měli bychom si promluvit."

Nedůvěřivě jsem hleděla na její ruku. To si jako vážně myslí, že s ní někam půjdu?

Z ničeho nic udělala prudký pohyb směrem ke mně a než jsem stihla cokoliv udělat, dotkla se mé ruky.

Najednou to Annabeth nepřišlo jako špatný nápad. Ona jí přece neublíží. S ní je v bezpečí a může jí věřit. Sevřela její ruku a usmála se na ni. Žena jí oplatila jí úsměv a odváděla ji směrem ke kavárně, co byla poblíž.

„Posaď se," přikázala jí jemně. Bez zaváhání poslechla a ona si s úsměvem sedla naproti ní. „Vidíš, že to jde." Mrkla na ni a pustila její ruku.

Zmateně jsem zatřásla hlavou a přemýšlela, jak jsem se sem dostala. Pomalu ke mně začaly přicházet vzpomínky, ale bylo to jako ve snu. Poslední jasná vzpomínka byla, jak se mě dotknula a pak jsem to měla tak nějak rozmazané...

Úplně jsem nadskočila na židli a vyděšeně jsem na ni pohlédla. „Kdo jste?"

Povzdechla si, jako by tuhle otázku slýchávala často. „Brzy se to dozvíš, neboj Annabeth," uklidňovala mě.

„Co po mě chcete? Nic nemám," drmolila jsem, zatím co jsem se pokoušela najít cestu pryč. Jenže ona to asi promyslela víc, než jsem původně myslela. Seděli jsme u stolku v rohu a při odchodu bych musela projít kolem ní.