White Witch (Mischievous 2) •Loki cz ff•

Kap. 21 - Zloději pod postelí

LOKI

Zatím co byl v temnotě, snil. Snil o svém dětství, o příhodách, které s Thorem zažil, když ještě jeho bratr nebyl tím povýšeným hlupákem, kterým byl teď. O časech, kdy teprve začínal objevovat Ásgard a jeho tajné východy, kdy začal odkrývat jeho tajemství.

Snil o jeho první cestě skrze jeden tajný průchod, který byl tak blízko paláci, a přece o něm nikdo nevěděl. Skrze něj se dostal poprvé na Midgard, poprvé byl uctíván jako bůh, kterým byl. A tam také potkal Amoru. Vzpomínka se mu přehrávala před očima, prožíval ji znovu, aniž by dokázal rozlišit realitu od snu.

Tenkrát byl naivní, nevěděl nic o manipulování ostatními - na Ásgardu byli všichni tak upřímní - nebo moc hloupí - na to, aby se o to pokusili. A i když teď Amoru po tom všem nenáviděl, byla to ona, kdo mu otevřel oči. V mnoha věcech byla jeho první, ale netrvalo dlouho, než žák předčil svého učitele, a Loki ji rychle odvrhl.

Po té se událo mnoho věcí, které z něj udělali toho, kým dnes byl. Navenek byl pro všechny tím, kdo nic necítil. Mohli si z něj utahovat, šeptat za jeho zády, myslet si, že o tom nic neví, a jestli ano, tak to je lhostejnému bohovi jedno. Mýlili se, tak jako mnohokrát, když šlo o něj. Nebylo to tak, že necítil nic. On cítil vše.

Ať už šlo o to, že byl citlivější, než ostatní, nebo snad díky tomu, že byl z větší části ledový obr - vše vnímal jinak, mnohonásobně zesíleně. Radost z magie, jak ji dokázal postupem času víc a víc ovládat; smutek a později zloba, kterou cítil vůči Thorovi, který se k němu začal otáčet zády; pro kterého jeho malý bratr už nebyl dost dobrý, a tak si za něj našel lepší náhradu - další bezduché hlavy, které uctívali zem, po které kráčel, a každé slovo, které spadlo z jeho rtů, brali za svaté.

A pak přišla ta rána. Den, kdy se dozvěděl, že otec vybral svého nástupce. Thora. Možná ho ta volba až tak nepřekvapila; hluboko uvnitř to dlouho věděl, ale i přesto ho to zabolelo. Tušil, že Thor byl Odinův oblíbený syn - zdatný válečník, ale to byla jeho jediná úctyhodná schopnost. Nevěděl nic o vládě, nevěnoval pozornost tomu, co se dělo v ostatních říších. Za to Loki se snažil v očích jejich otce stoupnout užitečnými znalosti, které by z něj jednoho dne udělali dobrého krále. Jenže Odin se o něj už nezajímal. Čím více Loki rostl, tím víc se mu Odin vyhýbal, přestával mu věnovat pozornost. Později se samozřejmě dozvěděl, že vinou bylo jeho dědictví. Narodil se jako ledový obr, a proto nemohl být ničím lepším, ať se snažil jakkoliv. I to bylo jedním z důvodů, proč chtěl zničit svou rodnou planetu.

Nikdy nemohl být ničím jiným, a proto tak zoufale toužil po tom nebýt sám sebou.

§

FARBAUTI

Lokiho tělo sebou nepatrně škubalo, jak prožíval všechny vzpomínky; ty dobré, i ty bolestné. Farbauti stála tiše nad svým synem, jako před měsíci, kdy byl ale na rozdíl od teď nehybný a mrtvý. Na rtech se jí nesl chtivý úsměv, jak se jí před zavřenýma očima promítaly Lokiho vzpomínky. Ani nehledala nic konkrétního, jen chtěla vědět, proč ji její syn odmítl poslechnout. Nemohla pak jinak, než sáhnout po tomhle... radikálnějším řešení. Byl by ji býval poslechl, mohl už vládnout Jotunheimu, a jakmile by našli Odina, mohli by se na něm oba pomstít.

Teď ale byli tady, na jedné z odlehlých planet, která ani nepatřila k Devíti říším, a Farbauti byla přinucena ukrást svému synovi jeho vzpomínky, protože jeho znalosti a vědomosti se jí hodily, ale Lokimu samotnému už nemohla věřit. Byl to ale koneckonců její syn a jen díky tomu ho ponechá na živu. Za nedlouho se díky Lokimu dostane k té zoufalé Midgarďance, která ani zdaleka netušila, co se s ní děje. Pak jí vezme Kámen mysli, kterého nebyla podřadná Midgarďanka hodna, a bude opět o kousek blíž ke svému cíli.