Doctor is coming #2 - Cyberman is here (Czech Doctor Who FF)

Lampa blikala...

K večeru jsem mu připravila spaní - rozdělala jsem gauč a dala na něj polštář a deku. Bylo kolem deváté a já byla nehorázně unavená. ,, No... Já jdu spát k sobě. Dobrou" řekla jsem. ,,Dobrou noc Nataly" řekl a usmál se. Oplatila jsem mu to a šla po schodech nahoru do svého pokoje. Ještě jsem se zastavila a otočila se na něj. On tam pořád stál a koukal na mě. Ukázal zuby a zamával. Zamávala jsem taky a šla si lehnout. Přemýšlela jsem nad tím co se dnes stalo. Doctor ve škole. Kyberlidé alá naši robo-sousedé. To co mi pak řekl... TO CO MI PAK ŘEKL! Vstala jsem a běžela dolů. ,, Doctore!" Koukla jsem na něj. ,, Co to..." Stál na stole, sako přes křeslo, boty dole, kšandy podél stehen, rozvázaného motýlka, rukávy u košile vyhrnuté a sonikoval nám lampu. ,,Doctore?" ,,Ano?" ,,Co to děláš?" ,, No ta lampa blikala tak jsem ji chtěl opravit." Světlo začalo svítit normálně. Doctor seskočil že stolu tak, že stál přímo přede mnou. Byl to vážně moc fajn pohled. Oba jsme se usmívali a koukali si do očí. ,, No ehm... " Cukla jsem pohledem. ,, Co jsi chtěla?" Vzpomněla jsem si. ,,Jo já... jak jsi to myslel? Že jsme oba... " Nevěděla jak se mám zeptat. Nějakým záhadným způsoben jsme seděli na gauči. ,,Když se blížila válka..." začal Doctor ,,...a všichni věděli, že nedopadne dobře, byli do vesmíru vyslány speciální sondy. Sondy s malými, maličkými Pány času. Věděli jsme totiž, že pokud zahyneme, alespoň pár z nás musí přežít. Všichni si mysleli, že tyto sondy byli ztraceny nebo zničeny... ale... jedna z nich nejspíš přežila..." Oh... ,, To jsem asi adoptovaná co?" Nic jiného mě teď nenapadlo. Doctor se zasmál. Skoro jsem mu ani nevěřila. Sáhla jsem si na hruď. Měl pravdu. Tu du tu du... tu du tu du... byli tam dvě srdce. No, je mi celkem jasné proč to nikdo neví. Myslím že jsem snad nikdy nebyla nijak vážně nemocná. ,,Představ si, jaký by z nás byl pár. Pán a Paní času cestující v... malé modré budce po čase a prostoru...",,... a s vážně cool motýlky" doplnila jsem ho. ,,... a s vážně cool motýlky" zopakoval. Koukli jsme na sebe. Objal mě a já jeho taky. Poslouchala jsem jak mu bijí srdce a on mě pohladil po vlasech. ,,Jsem ráda že tu jsi Doctore." ,,Však já taky..." a teď nastalo to dojemné ticho. ,,Nataly?" ,,Ano?" ,,Neusnula jsi?" ,,Myslím že ano..." Zvedla jsem se a jako zombie jsem mu popřála dobrou noc a šla spát...