CONNOR
Jsem tak nasranej. Jak si tohle může někdo dovolit. Nejdřív si dojdu za Jackem a pak se postarám o jeho odjezd domů. Zrovna tak i těch jeho kamarádíčků. Hajzlové. Scott je tolik domlácenej. Jen divu že nemá nic zlomeného. Nejraději bych jim udělal to samé co oni jemu. Homofobní kreténi no.
Přišel jsem k placu na basketball, kde Jack a ti jeho „ kumpáni" hráli. „Jacku!" řval jsem a nasupeně šel k němu. Pár přihlížejících účastníků tábora se trochu leklo.
„Co si jako myslíš, že jsi udělal? Seš vůbec normální?" Řval jsem mu do obličeje, když jsem k němu přišel. Nezdálo se, že by ho to nějak rozhodilo, a ještě se na mě ironicky usmál. „A co myslíš? Já nic neudělal?" cekl a přitom moc dobře věděl, o čem mluvím. „Nedělej tady blbýho! Ty ho ze sebe ani dělat vlastně nemusíš! Mluvím o Scottovy, ty kryple." Teď už se trochu cukl.
„Co ti ta malá buznička napovídala, hmmm? Stejně si to zasloužil. Nesnáším totiž buzeranty!" řekl a díval se mi přímo do očí. Kdyby tu nikdo nebyl, tak bych mu už natáhl. „Tak to nesnášíš i mě! A se mnou by sis neměl začínat hošánku! Už takhle se postarám o to, abys ještě dneska vypadl, tak se mě nepokoušej naštvat víc!" teď už se otáčelo víc lidí. Řval jsem dost nahlas. „To nemůže!" řekl, taky byl naštvaný. „Tak sleduj!" Procedil jsem mezi zuby, otočil se a měl se k odchodu, když v tom z toho debila něco vylezlo: „A ještě řekni, že se mu ta jedna část nelíbila. Určitě je na to zvyklej." Otočil jsem se k němu. „Tobě by se snad líbilo, kdyby si z tebe udělal někdo boxovací pytel?" řekl jsem mu s nenávistí v očích. „Nemyslím tuhle část, tu jsme si užili mi! On se ti asi nepochlubil co? Tak za ním jdi vyplaká se ti při tom na ramínko! A ještě jedna věc. Když nebude mluvit, vyřiď mu: KLACEK." Řekl poměrně klidným hlasem.
Musel jsem jít pryč, jinak bych někomu mohl ublížit. Co myslel tou poslední větou? Hlavou my blesklo pár nápadů, co asi, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Počkám si tedy, co řekne Scott.
Došel jsem zpět k jeho stanu, rozepl ho a vešel. Scott měl zavřené oči, zřejmě spal.
Sedl jsem si tedy na volnou postel naproti, a pozoroval ho. Byl hrozně roztomilý. Z mých myšlenek mě ale probudilo zakašlání a následný úsměv. Scott se na mě podíval se slovy: „já jsem vzhůru, co potřebuješ?"
Převalil se na bok, po čemž následoval tichý výkřik a syknutí bolestí. Okamžitě jsem si k němu klekl a pomohl mu položit se zpět na záda. Vyhrnul jsem mu tričko a vyděl jeho barevné břicho. Tolik modřin.
„Ti tě teda pořádně dobili!" řekl jsem nad tou spouští. „To ano, bolí mě každý pohyb." Řekl a pokusil se o malý úsměv.
„Scotte, já s tebou potřebuju mluvit." Podíval se na mě se špetkou strachu v očích. „Já vím, že o tom nechceš z nějakého důvodu mluvit, ale mě to říct můžeš. Co se tam ještě stalo, oni tě nejen zbili, mám pravdu?" zeptal jsem se opatrně. Sklopil zrak a něco koktal. Postupně jsem vyslechl, co se tam doopravdy seběhlo. Když to Scott dovyprávěl, nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Ti hajzlové, za to budou pykat. Vždyť ho v podstatě znásilnili.
Scott propukl v pláč. Ani se mu nedivím. Objal jsem ho a přitiskl k sobě. Okamžitě jsem zase povolil, když začal sykat bolestí.
„Scotty, to bude dobrý, já si s nimi poradím." Řekl jsem, a taky jsem to myslel vážně. „Prosím neplakej!" řekl jsem mu, když jsem viděl, že se mu z očí stále řinou slzy. Pohladil jsem ho po vlasech a pousmál se na něj.
Nakonec se stalo něco co Scott, zřejmě nečekal. Moje a jeho rty se spojili. Políbil jsem ho.
