SCOTT
Jsou tři hodiny ráno a já stále nespím. Nemůžu usnout. Stále přemíšlím o průběhu minulého dne. Mám novou rodinu. Všichci jsou na mě moc milí. Jak Doroty, Kass a Sandy, tak i John, tedy pan Moon, kterého jem poznal, až tady, jelikkž v době když pro mě jeli do děcáku, byl v práci.
Tak nějak se mi teď vraceli všechny vzpomínky na mojí starou rodinu. Na maminku a na tatínka. Miloval jsem je. A ikdyż jsem byl docela malý, pamatuju si je. Maminka byla vysoká a štíhlá. Měla vlasy jak ze zlata a tak nádherný hlas. Zpívaka mi písničky a i teď mám nutkání si je pobrukovat.
Tátínek byl vysoký a mě ds vypracované tělo. Ostatně pracoval jako model v jedné modelingové agentuře. Ale vždycky na mě měl čas. Když jsme si jen tak kopali s míčem, vždy naschvál poodstoupil, abych dal gól. Potom mě chytl za ruce a točil se semnou dokola a já křičel víc a rychleji a ...
******
"Tatí, ještěéé ... Přidéj ..uííí!!" křičel malí hnědovlasí chlapeček. "Už dóst synku." smál se jeho otec a opoložil ho na zem. Vedl ho za ruku do jejich domku.
"Tatínku, jednou až vyrostu chci být jako ty, víš?" řekl důležitě chlapec. "A pročpak Scotty?" optal se ho táta. "Protože jsi ten nejvíc super tatínek na světě. Seš lepší jak superman víš? Tatínku, já tě mám moc rád." špitl chlapeček a podíval se na svého tatínka.
"Proč brečíš tatí? Tebe něco bolí?" optal se nechápavě synek. "Ne, kdepak. Nebolí. Nebrečím protože mě něco bolí, ale protože jsem ten nejšťastnější člověk na světě." řekl a hřbetem ruky si setřel slzu.
"Ale proč tatí?" zase nechápal ten maličký. "To pochopíš až jednou vyrosteš, a budeš mít tak úžasnou rodinu jako mám já. Teď jsi ještě malý." ....
******
Vzpomínám si na ně, a u toho mi utíkají slzy. Mám strach že jednou začnu zapomínat, třeba jen barvu očí, ale nakonec zbide jen vzpomínka na to, že jsem kdysi měl jinou rodinu, než mám teď.
A i když ma Connora, a všechny ostatní, stále si připadám, že mi něco chybí.
Podïvám se z okna na noční oblohu. Je jasná a hvězdy září. Maminka mi vždycky řïkala, že když někdo umře, stane se hvězdou. Hvězdou která svítí a dává na nás všechny pozor.
Zahleděl jsem se na dvě hvězdy vedle sebe. Byla jasné a jiné než ty ostatní. Věřil jsem ža právě to jsou moji rodiče. "Já nezapomenu. Mám vás rád, maminko a tatínku." špitnul jsem do tmy.
Schoulil jsem se na posteli a přitul se k jednomu z mých plyšáků, kterého jsem dostal k narození, od rodičů.
Po nějaké době jsem konečně usnul. Vešel jsem vstříc snům. Snům, ve kterých se může všechno.
Tak a máme tu další díl.
Je sicekratší, ale tenhle dïl bych ani jinak nenapsala. Kdybych ještě přidala pohled Connora, skazilo by to ten pocit.
Jina děkuju za skoro 1000 přečtení :**
Mám vás za to mooc ráda.
Jinak napište i vaše názory do komentů :33
