Předem .. Tohle nebude zrovna happy díl.
CONNOR
Jsme skoro u konce filmu, když tu se zvenčí ozve štěkot psa. Už natolik vydewšený Scott se ke mě přitulí snad ještě víc a ve svých dláních mačká mé tričko. Obličej má zabiořený do mé hrudi a já začínám cítit mokré spopy jeho slz. "Šhhh, notak lásko, neboj se .. Já to už jdu vypnout ano?" uklidňoval jsem ho šeptem do ouška. Odpovědí mi bylo nepatrné zakývání hlavou.
Zvedl jsem se tedy z postele a došel k notebooku, jenž se nacházel na st9le a následně jsem ho vypnul. Otočil jsem se zpět k tomu trdlu, co teď sedí n posteli a drží si kolena u hrudi.
"Corny? (To je jak ta sušenka :'D)" upře na mě pohled. "Copak?" "Já .. No .. Já si potřebuju odskočit." špitne. "Joj, záchod je dole v přízemí. U vhodových dveří jsou v hale ještě jedny dveře do koupelny a vn8 jsou další dveře za kterými to najdeš." nasměruju ho a nasadím úsměv.
Pomalu se zvedne z postele a jde ke dveřím od pokoje. U nich se ale zastaví. "Když, já .. Já se bojím .. Jít tam .. Je tam tma." špitne a sklopí zrak, hledíc si na špičky bosích nohou.
Usmál jsem se ještě víc, došel jsem k němu, vzal ho za ruku a věnoval letmí polibek do vlasů. "Tak pojď, ty můj hrdino." poškádlím ho a vydámáme se na cestu po schodec.
Rozsv8tím na chodbě, pak v hale a v koupelně. "Tamhle je." ukážu na dve4e v koupelně. Usměje se a jde.
Mezit8m jdu ještě do kuchyně, kde se na piju. Málem jsem dostal infarkt, když vedle mě zazvonil telefon. Kdo to asi je, že volá o půl jedné ráno.
Zvednu sluchátko a se slušným prosím? čekám na to co mi dotyčný poví.
(Volající* ... Connor#)
#Prosím?
*Dobrý den, tady nemocnice ŽLUTÝ MAJÁK (originalita sama) a u telefonu Maggie Mars. Dovolala jsem se ke Clarkům?
V tu chvíli se mi udělalo špatně
#A..ano, stalo se něco?
*Ano stalo. Vy jste pan Connor Clark, že? Mám pro vás neveselou zprávu.
#Co se stalo? Štěkl jsem. Byl jsem hrozně nervózní a vyděšený.
*Víte, vaše matka se sestrou měli autonehodu. Malá je v pořàdku, nepočítaje modřiny. Ale s vaší matkou je to vážné. Je po operaci, ale ta jí moc nepomohla. Prodlou6ila jí život možná opár dní, ale také možná jen o pár hodin. Už takhle je to spíš práce přístrojů že žije. Měl by jste sem co nejdřív přijet a rozloučit se. Není to dobré. Je mi to moc líto.
Dokončila svůj monolog volající. Po tváři už mi tekla spousta slz a jediné na co jsem se zmohl, bylose zády opřit o zeď a zavěsit.
SCOTT
Vykonal jsem svou pot4ebu, v koupelně si umyl ruce a šel za Connorem. Byl v kuchyni kde se svítilo. Když jsem tam ale přišel, viděl jsem uplakanéno Connora se sluchátkem v ruce.
"Panebože, Corny co se stalo?" vyděšeně jsem se zeptal a klekl jsem si vedle něj. Neodpovídal. Dlouho neodpovídal.
"Corny notak, co se stalo?" zkusil jsem to nanovo. Pod8val se na mě a zhluboka se nadechl. "Mamka umírá." bylo jedin3 co řekl. Pak se zvedl, oblékl si kabát a vzal klíče od auta. Okamžitě jsem učinil totéž, tedy až na ty klíče.
Vyběhl jsem za n8m ven a nasedl na m8sto spolujezdce. Nechápal jsem co se děje, ale něco mi říkalo, že teď musím zůstat s ním. Nesmím ho opustit.
CONNOR
Jel jsem přímo a nevnímal okolí. Jel jsem rychle a nevnímal jak moc. Jel jsem s jasným cílem, říct mamince jak moc ji miluju.
Zastavil jsem p4ed nemocnicí a rozeběhl se dovnitř. Nečekal jsem ani na Scotta. Bě6el jsem a nevnímal nic kolem.
"Prosím vás, kde je Sara Clarková? Přivezli ji sem po autonehodě." zeptal jsem se prvního doktora, kter3ho jsem potkal. "Vy budete asi Connor že? Já jsem Andreas Luckywood a vaši matku jsem operoval, pojďte za mnou a po cestě vám 4eknu víc." řekl a já jsem přikývl.
"Vaše matk je p4i vědo í, okolí ale moc nevnímá. Má velk3 bolesti, které tlumíme léky. Přístroje odpojíme tehdy až její srdce nebude pracovat vůbec bez jejich pomocí. Už takhle je její srdeční odezva malá. Máte tak hodinu. Jejio stav se mění každou chvílí. Bohužel k horšímu." řekl a otevřel dveře. Vešel jsem tedy dovnitř a uvidel ji.
Bylo to hrozné. Stál jsem a pozoroval ji. Pramínky slz mi st3kali po tváři dolů a na ruce jsem ucítil pevný stisk.
Pod8val jsem se tam a byl to Scott kdo mě držel, a já si ho okamžitě přitáhl do obětí.
Stáli jsme tak dobrých deset minut. "Corny? Já tě tu s ní teď nechám, a půjdu najít Minnie. Miluju tě lásko." s těmito slovy odešel z místnosti.
Posadil jsem se vedle maminky a chytl jí za ruku. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem začal vyprávět ty nejkrásnější společné vzpomínky. Hodinu a půl jsem tm seděl a mluvil. Bylo to dýl než 4íkal doktor a já za to byl moc rád.
Teď ovládalo místnost ticho a zvuk p4ísteoje. Píp píp píp píp. V ruce které jsem držel mamčinu ruku, jsem ucítil m8rný tlak. Podíval jsem sre tam a vidíl że její ruka se pohla. Podíval jsem se zpět na její oči, které ale teď pozorovali mě. Její ústa se zachvěla a mě se spustily slzy na novo.
"M-mi-mil-luju v-vás. P-pos-star-rej s-se o M-min. Už n-nem-má n-iko-oho, j-en teb-be a t-ty j-ji." promluvila maminka a já už začal plakat hodně nahlas. "Taky tě moc miluku maminko. A vždy budu. Navždy." řekl jsem jí poslední slova. Poté jen zvřela oči a já nechtěl věřit tomu že už je nikdy neuvidím otev4ené. Její nádherně blankytně modré oči, ve kterých vždy skákali plam8nky naděje a lásky. Teď už je neuvidím.
Místnostï se ozvalo táhlé pííííííííííííp. Byl konec.
Za prvé chci poděkovat za překonání hranice 1000 reads ... Miluju vás.
A za druhé... Nebyl to zrovna šťastný díl, ale i tak mě zajímá váš názor.
