Damon or Stefan

Kapitola 4

Ve skutečnosti jsem se nezmohla ani na slovo. Zůstala jsem zaražená. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Popravdě bych mu měla asi říct, co je ve skutečnosti pravda. Ale já jsem to nedokázala. Cítila jsem se, jako kdybych měla v krku knedlík, který se nedá spolknout. Co mu mám teď říct? Pravdu?

"Eleno, žiješ?" Zeptal se s menším náznakem úsměvu. Zhluboka jsem se nadechla.

"Fuu... jasné, že žiju." Chytil mě za ruku.

"Už mi to konečně povíš?" Zeptal se s úsměvem na tváři.

"Co?" Vyhrkla jsem se sebe jako nějaká blbka. Bože, vždyť vím, na co se mě to ptá. Proč mu to neřeknu.

"No vidím, že dneska nejsi zcela ve své kůži." Odcházel.

"Damone!" Zakřičela jsem na něj.

Už jsem měla v plánu se za ním rozběhnout, ale po tom pádu by se mi to nevyplatilo. Otočil se, a když uviděl, že se chci postavit, tak byl hned při mně.

"Neměla by..." Zamilovala jsem se do něj.

Jemu na mně záleží. Viděla jsem jaký je krásný. Nedokázala jsem se ovládnout a políbila jsem ho. Proto nestihl říct, co chtěl. Líbali jsme se.

"Myslím, že už víš, co k tobě cítím." Prohlásila jsem po tom úžasném polibku.

"Vím..." Zase mě políbil.

-----------------

Milý deníčku, teď už to ví. Damon ví, co k němu skutečně cítím. Ale co Stefan? Měla bych na Damona zapomenout, ale Stefan je někde, ani nevím kde. Musím ho jít hledat. Půjdu za ním. Vytratím se, když se mnou Damon nebude. Ještě dneska to udělám.

----------------

Právě svítalo, bylo asi šest hodin ráno. Divila jsem se, že Damon spí. Asi se vytratím teď, a kdyby mě Damon uviděl, tak mu řeknu, že se jdu projít. No, na to by mi asi neskočil. Ale za pokus to stojí. Podívala jsem se ven oknem. Bylo tam auto.

"Super." Prohlásila jsem.

Otevřela jsem skříň. Vytáhla jsem nějaké hadry a oblékla se. Už mě nic nebolelo po včerejšku. Jsem v pohodě. Otevřela jsem dveře, podívala se, jestli je vzduch čistý. Byl čistý. Nenápadně jsem vykročila. Šla jsem myšími kroky. Dostala jsem se až ke vchodovým dveřím. Dost jsem si věřila. Musí mi to vyjít. No, jenže já nemehlo jsem zakopla o koberec, který byl rovně před dveřmi. Padla jsem na podlahu, ale hned jsem se zvedla. Slyšela jsem, jak Damon na poschodí otevřel dveře. Rozběhla jsem se ke vchodovým dveřím a snažila jsem se je otevřít.

"Bože!" Byly zamčené. Tak jsem rychle začala hledat klíč.

"Eleno..." Křičel na mě ze shora Damon a vedle toho jsem slyšela, jak schází ze schodů. Nereagovala jsem na něj.

"Bingo!" Našla jsem klíč, nacpala jsem ho do zámku a snažila se otevřít.

"Proč... bože můj, proč to nejde otevřít." Mrmlala jsem si pod nos.

"Protože ty dveře držím." Prohlásil Damon, který se opíral o dveře. Vlasy měl rozcuchané a neměl tričko.

Hned mi na něj padl pohled. Trhla jsem sebou a šla od něj dál.

"Kam ses chystala?" Zeptal se s úsměvem.

„No, víš, damone..." vysvětlovala jsem mu a posouvala se co nejdál.

"No víš, Damone... vlastně, já sem... já... no, já jsem, vlastně jsem... chtěla jsem se jít projít." Konečně jsem se vykoktala.

"Haha... Eleno, vtipy ti jdou velmi dobře. Říkal jsem ti, že za Stefanem teď nemůžeš jít. Mohl by ti ublížit. Já jsem se dneska za ním chystal. A jak vidím i ty."

Jen jsem se zašklebila a chovala se, jako kdyby se nic nestalo.