Damon or Stefan

Kapitola 15

Damon to nebyl v žádném případě. Říkal, že se vrátí asi tak za hodinu a uběhla jen asi půlhodina. Byl to Stefan. Myslela jsem, že horší to už nemůže být.

"Jak můžeš, po tom, co jsi mi udělal?" Zaksichtila jsem se kysele a snažila jsem se na něj udělat takový dojem, aby vypadl. Nechápu, jak se mohly mé city, vůči Stefanovi, tak rychle změnit. Ale on si za to může sám...

"Eleno, prosím nech mě..." Hned jsem ho přerušila.

"Ne Stefane, nenechám tě to vysvětlit. Mě to už nebaví. Vím, že miluješ Katherine." Skoro jsem se při této větě rozplakala. Ale snažila jsem se, aby to nebylo vidět, marně. Rozplakala jsem se tam od žalu jako malé dítě.

"Eleno vůbec to tak..." Stefan se ke mně blíže přiblížil, že mi utře slzy.

"Stefane, prosím běž pryč a tohle si vem," řekla jsem a podávala mu prstýnek.

Najednou se rozletěly dveře a v nich se objevil Damon. Držel v ruce tašku plnou věcí. Dokonce i můj mobil a deník. Doufám, že ho nečetl, ale na takové hlouposti teď nebudu myslet.

"Přišel sis hrát na dobrého?" Zeptal se Stefan.

Já ho nechápu, v poslední době se dost změnil. Jako kdyby si s Damonem vyměnil osobnost, teď byl Damon ten dobrý. A Stefan? Ten co miluje Katherine. Jsem o tom přesvědčena.

"Stefane, měl bys jít." Řekl Damon.

"Eleno, prosím, nech mě to vysvětlit." Naléhal Stefan.

Už jsem ho dál nemohla poslouchat. Ranilo mě to. Nechtěla jsem slyšet pravdu. Buď by byla krutá a nelítostná, nebo by mi lhal a neřekl by mi pravdu.

"Stefane, běž." Řekla jsem mu. Stefan se sebral a odkráčel, ale ještě předtím stihl pohlédnout na Damona. Ten popošel ke mně.

"Položím ti to sem." Ukázal na věci a položil je na skříňku.

"Podej mi mobil." Řekla jsem mu. Podal mi ho.

Tolik zmeškaných hovorů jsem ještě neměla za jeden den. Dámy a pánové, 54 zmeškaných hovorů. Ale já jsem se tím nezabývala. Položila jsem ho na noční stolek.

"Nedonesl jsem ti hodně věcí, protože doktor mi řekl, že tu budeš už jen do dnešního večera." Když mi to řekl, tak se mi hrozně ulevilo.

Večer o desáté...

Sbalila jsem si věci a opustila jsem pokoj, na kterém jsem ležela. Procházeli jsme chodbou. Byla dost tmavá a ještě k tomu byla i tma, protože byl večer. Najednou jsem upřela pohled na jednu sestřičku. Viděla jsem ji jen ze zadu, ale když se otočila. Strašně jsem se lekla a chytla jsem Damona za ruku. Vypadala jako Katherine, ale pak se její tvář náhle změnila. Pravděpodobně se mi to jen zdálo. Už mi to nedělá dobře. Katherine se vrátila, už se jí podařilo podmanit si Stefana, tak co ještě chce. Šli jsme dál. Vyšli jsme ven a nastoupili do auta. Damon zapnul světla a najednou se tam objevil Stefan. Rozběhl se směrem k nám a křičel moje jméno. Zní to dost bláznivě. Ale skutečně ho křičel...

REALITA JE ALE JINÁ...

Naštěstí Stefan není blázen. A Debby by mě nikdy nebodla nožem, vždyť je to Stefanova kamarádka. Náhle jsem se probudila. Chytla jsem si záda. Žádná rána. Nic mě nebolelo. Vstala jsem z postele. Šla jsem směrem dolů. Byl tam Damon. Ještě stále flámoval, řeknu vám, nechtějte mít takový sen.

"Eleno, vrátila ses?" Zeptal se Damon.

"Tak co přidáš se. Je tě škoda, jen na spaní." Kysele jsem se zaksichtila a šla jsem zpět nahoru.

Byla jsem ještě dost mimo z toho snu, byl tak skutečný. Takže pokud to byl sen, co na 100% byl, tak Stefan není s Katherine. To je dobrá zpráva a Debby není psychopatka, která vraždí. Vešla jsem do pokoje, kde na mě čekal Stefan.

"Kde jsi byla?" Mile se mě zeptal. Já jsem ho rychle objala.

"Stefane." Doslova jsem vykřikla. Neříkám, žeDamonova společnost není ta nejhorší, ale prostě jsem byla ráda, že Stefan nenípsychopat, jako to bylo v mém snu. Posadila jsem se vedle Stefana. Nestihl semě ani zeptat na tu mou reakci. Hned jsem mu řekla všechno, co se mi zdálo...