Damon or Stefan

Kapitola 34

Koukali na sebe ještě hodnou chvíli. Nevěděla jsem, jestli mám něco říct nebo udělat. Prostě jsem tam jen stála a čekala, co se bude dít.

A pak konečně, Klaus promluvil. "Caroline," podíval se do země.

"Já," chtěl mluvit dál, ale Caroline ho přerušila.

"Máme jen jeden večer. Nechceš ho celý protlachat nebo ano??" zeptala se Klause.

"Samozřejmě, že ne!!" usmál se na ni.

"Takže, kam půjdeme??" zeptal se jí.

"Nechám to na tobě," odpověděla.

"Skvěle," usmál se Klaus.

"Jen si doběhnu pro věci," řekla a v tom okamžiku už byla nahoře.

Když se vracela, nesla svoje dvě tašky. Plné oblečení. Tohle jsem na Caroline vždycky obdivovala. Odjížděla někam na jeden nebo dva dny, ale oblečení měla tak na týden. Když se vrátila dolů, Klaus se ještě jednou usmál a už oba dva mířili ke dveřím.

"Abych nezapomněla," otočila se ještě Caroline.

"Eleno, zítra ráno se sejdeme tady," koukla se na mě tázavě.

"Jasně," odpověděla jsem.

"Budu tě čekat a pak tě odvezu," usmála jsem se na ni.

Ještě se na mě děkovně podívala a já už jen viděla, jak se za nimi zavírají dveře. Chvíli jsem ještě stála v chodbě, pak jsem odešla do kuchyně. Udělala jsem si sendvič a chystala se usednout ke stolu, když se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře a dovnitř se vřítil Jeremy a sháněl se po Damonovi.

"Potřebuju s ním o něčem mluvit," chrlil ze sebe.

"Kdy se vrátí?" ptal se.

"To nevím, ale můžeš na něj počkat, dáš si sendvič?" zeptala jsem se ho a tlačila jsem ho do kuchyně.

"A co mu vlastně potřebuješ?" snažila jsem se z Jeremyho vytáhnout.

"Ale to není nic důležitého," odbyl mě.

"Musí to být důležitý, když jsi sem jen tak vtrhl a zuřivě se po něm sháníš," podotkla jsem.

"Vážně El, nech to být," řekl a usmál se na mě.

Tak jsem mu úsměv oplatila. Seděli jsme v kuchyni a cpali se sendviči, když se Damon vrátil. Jako obvykle si šel hned nalít svůj milovaný bourbon, pak přišel k nám, políbil mě na čelo a pokynul Jeremymu, aby šel s ním. Oba dva odešli do obýváku. Měla jsem nehorázné nutkání jít za nimi, ale nakonec jsem odolala.

Akorát jsem dojedla svůj sendvič, když se vrátili. "Tak jste to vyřešili?"

"Jasně," odpověděl Jeremy a usmál se.

"Omlouvám se, ale budu už muset jít, mám ještě sraz s Bonnie v Grillu," řekl Jer.

"No, dobře, tak, tak se měj a pozdravuj Bonnie," řekla jsem a on odešel.

Podívala jsem se na Damona. "Ani ty mi neřekneš, o co šlo?"

Damon se usmál, ale nic neřekl. Jenom mě pohladil po tváři a šel si dolít sklenku, kterou už měl prázdnou. Nesnáším to, ten pocit, když víte, že vás z něčeho někdo vynechává. Celé odpoledne se mnou Damon nepromluvil. Seděla jsem na gauči a četla si. Kdyby aspoň přišla Katherine, měla bych si aspoň s kým popovídat, ale ta je zase někde pryč.

"Máš hlad??" zeptal se Damon najednou.

"Možná," odpověděla jsem podrážděně.

"Skvěle, hoď něco na sebe, jdeme ven," řekl.

"Cože?"

"Ven? Kam ven?" ptala jsem se.

"Prostě ven," řekl.

Trvalo mi asi 20 minut, než jsem se vypravila. Damon byl už lehce nervózní, ale nic neříkal. Nasedli jsme do auta a odjeli. Vůbec jsem neměla ponětí, kam mě to veze, ale bylo mi to jedno. Aspoň jsem se dostala z domu. Asi po hodině jsme dojeli do malého městečka, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla. Damon zaparkoval před místí restaurací nebo barem či co to bylo.

"Kde to jsme??" zeptala jsem se.

"A není to jedno??" odpověděl Damon otázkou. Vešli jsme dovnitř, usadili se a Damon nám objednal. Chvíli byl ticho, ale pak se rozpovídal.

"Potřeboval jsem vypadnout z Mystic Falls, aspoň na chvíli...," řekl

"Chápu to...," usmála jsem se.

"Ale proč jsme jeli zrovna sem?" zeptala jsem se.

"Vlastně ani nevím, snad protože je tu klid," mrkl na mě a přihnul si z lahve.

"Jak to šlo vlastně s Caroline?" zeptal se.

Usmála jsem se a začala jsem mu vyprávět, jak to všechno probíhalo. Pak jsme se začali bavit snad úplně o všem. Už dlouho jsem se tak nezasmála. Byla jsem tak ráda, že si můžu s Damonem povídat. Bylo to naprosto skvělé.

Povídali jsme si snad dvě hodiny. Když jsme odcházeli, byla už venku tma. Nasedli jsme do auta. Zapínala jsem si pás, když mě Damon překvapil polibkem.

"Chci ti něco ukázat," řekl a usmál se.

"No, dobře," usmála jsem se.

"Co mi chceš ukázat?" zeptala jsem.

"Bude se ti to líbit," mrkl na mě, nastartoval a odjeli jsme.

Jeli jsme cestou, která vede k jezeru WolfLake. Venku byla naprostá tma, jediné co osvětlovalo okolí, byla světla auta. Dojeli jsme na mýtinu u jezera. To co jsem uviděla, když Damon zhasl světla, byla naprostá nádhera. Venku, přímo mezi stromy se vynořil měsíc, tak obrovský a zářivý. Nikdy jsem nic takového neviděla. Byla to nádhera.

Vylezla jsem z auta. Nějak mě ten měsíc přitahoval.

"Líbí se ti to?" zašeptal mi Damon do ucha a zezadu mě objal.

"Je to nádhera," vydechla jsem.

Stáli jsme tam a v objetí se dívali na měsíc. Když vtom mi položil otázku, kterou mě naprosto zaskočil...