Damon or Stefan

Kapitola 20

Trochu mě to štvalo, že Damon nesmí nic vědět. Chvíli jsem tam stála a snažila se dát si všechny události, co se v poslední době staly, dohromady. Jen mi to nějak nesedělo. Stefan přece musel něco cítit ke Katherine. Vím, že ji zabil, ale má to své ale. Stefan se mi zdál nějak silnější.

"A teď musíme Damona přesvědčit, že jsi mrtvá." Prohlásil Stefan hned, co vešel do domu.

"Co?? Proč?" Hned jsem se začala vzpírat. To v žádném případě. Tím pádem bych ho ztratila.

"Eleno pochop, že musíš. Když si bude myslet, že jsi mrtvá..."

"Zabije se!" Začala jsem křičet.

"Nezabije. Poslouchej, vím, že ho miluješ, ale musíš to udělat. Když si to bude myslet on, budou si to myslet i Katherinini spojenci..." Prohlásil Stefan a do ruky mi podal nějaké černé věci. Ty věty, co mi teď řekl, že miluji Damona, mě od něj trochu zaskočily. Vždyť přece...

"Katherininy věci. Obleč si to. A dej mi ten prsten," Polknula jsem a vzala si hrst věcí, které měla na sobě Katherine, sundala jsem si prsten a vrazila Stefanovi do ruky.

"Koupelna je nahoře." Řekl, když si ode mne vzal prsten. Hned jsem se tam rozběhla.

Sedla jsem si na vanu a jen tak seděla. Po chvilce mi začaly stékat slzy po tvářích. Proč se člověk musí dostat k lásce přes tolik překážek. Pak jsem asi ještě deset minut zírala na modrou obkládačku nad umyvadlem. Měla bych se asi obléknout. Čím dříve to budu mít za sebou, tím to bude lepší.
Oblékla jsem si její věci a trochu jinak upravila vlasy. Vypadala jsem jako ona. Vždyť jsme byli stejné. Ale i tak. Najednou mi Stefan zaklepal na dveře a ozval se jeho tlumený hlas.

"Eleno?"

"Co?" Řekla jsem. A otevřela jsem dveře. Stefan zůstal v šoku. Párkrát zamrkal a pak se konečně vykoktal.

"J-jdu si promluvit s Damonem..."

"Dobře, nechci to slyšet, běž, a jsem zvědavá na další krok tvého plánu." Byla jsem na něj hnusná. Vím, že si to nezasloužil, ale proč mu musel říct, že jsem mrtvá. Odešel a já zůstala stát mezi dveřmi.

O hodinu později...

Celý ten čas jsem si prohlížela knihy v knihovně. Byla jsem začtená do nějaké knihy o ztracené lásce. Asi můj případ. Najednou mě vyrušil zvuk zvonku. Že by Stefan? Zapomněl si klíče. Určitě. Šla jsem otevřít.

"Katherine, drahá!" Zvolal ten divný! Ani nevím, jestli to byl muž nebo co. Ale spletl si mě s Katherine.

"O-o Ahoj." Nevěděla jsem jak se mám chovat. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je.

"A co, ani dovnitř mě nepozveš?" Snažila jsem se nahodit ten temný Katherinin pohled a odpor.

"A k čemu by to bylo dobré?!" Vyštěkla jsem na něj.