Damon or Stefan

Kapitola 32

-----------------------

Milý deníčku,

od smrti Stefana už uplynul téměř měsíc, ale pořád mi to přijde jako včera. Vztahy mezi mnou a Katherine jsou naprosto dokonalé, až mám pocit, že to Damona děsí. Poslední dobou se straní ostatním, dokonce i mně. Skoro vůbec spolu nemluvíme. Včera jsem mluvila s Jeremym a Bonnie, zvládají Stefanovu smrt celkem fajn. Caroline a Tyler to ještě neví. Vlastně jsem je od toho dne u nás neviděla. Možná odjeli z města nebo se prostě snaží nenarazit na Klause, který se někde schovává jako nějaká prašivá krysa, a dobře dělá, protože jakmile se ukáže, bude s největší pravděpodobností mrtvý...

------------------------

Dopsala jsem poslední větu a koukla jsem na hodiny. "Proboha, mám zpoždění!" pomyslela jsem si, zaklapla jsem deník a rychle jsem hledala něco, co si obleču. Tak jsem se zabrala do psaní, že jsem úplně zapomněla na schůzku s Bonnie.

Vystřelila jsem z pokoje jako neřízená střela, abych všechno stihla. Ještě jsem nebyla ani v polovině schodů, když se ozval zvonek. Doběhla jsem ke dveřím, co nejrychleji jsem dokázala. Otevřela jsem dveře celá rozesmátá. Ale když jsem uviděla, kdo je za nimi, ztuhla jsem.

„Krásné dopoledne, nemám pravdu?" řekl Klaus dřív, než jsem stihla cokoliv udělat.

„Vypadni," to bylo jediné slovo, na které jsem se v té chvíli zmohla.

Měla jsem chuť začít křičet, ale vzhledem k tomu, že jsem byla sama doma, to nemělo vůbec žádný smysl. Bože, jak moc jsem si přála, aby byl doma Damon nebo Katherine. Nejlíp oba dva.

„Vzhledem k tvé momentální situaci, bys měla být na mne trochu milejší," řekl Klaus.

„Jsem si docela jistý, že nechceš skončit v rakvi jako tvůj bývalý přítel," zasmál se.

„Nebo snad ano?"

„Ne, to nechci," řekla jsem sklesle.

„Výborně," řekl Klaus a vešel dovnitř.

„Přišel jsem za tebou ..." spustil, když v tom mi začal zvonit mobil.

V tom šoku jsem úplně zapomněla na Bonnie a Jeremyho. Zvedla jsem telefon, ozvala se Bonnie. Namluvila jsem jí, že mi není dobře, takže dneska zůstanu doma. Snažila se mě přemluvit, že přijedou s Jeremym za mnou, ale nakonec jsem jí to vymluvila. Ukončila jsem hovor a opět jsem obrátila svoji přítomnost ke Klausovi, který pokračoval tam, kde skončil.

„Protože potřebuju pomoct, a naneštěstí jsi ty ta jediná, na koho se můžu obrátit," řekl a koukl na mě.

„AAA, proboha nemůžeš nasadit trochu normálnější výraz," nadhodil.

Musela jsem opravdu vypadat dost pitomě, protože to, že za mnou přišel Klaus pro pomoc, mi vážně vyrazilo dech. Musí být vážně zoufalej, když přišel zrovna za mnou. Jak ho znám bude v tom nějaký háček.

„Ty potřebuješ pomoct, ode mě?" musela jsem se usmát.

„Jsem rád, že jsem tě pobavil, ale teď k věci," podíval se mi do očí.

Snažila jsem se dívat jinam, ale něco mě prostě táhlo k jeho očím, něco v nich bylo. Něco jako jiskra nebo snad naděje ... Prostě jsem v jeho očích uviděla kousek dobra.

„Dobře, asi bude lepší, když si na to sedneme," pokynula jsem hlavou k obýváku.

„Skvěle," řekl Klaus a společně jsme tam přešli.