Úplný začátek

201 9 2
                                    

Jak začít? Když se potkáte s cizími lidmi a zapředete rozhovor, řeknou vám jak se jmenují. Jméno. Jen pár slov. Ale jsou tak důležité. Dají vám jeden záchytný bod od kterého se rozvíjí mnoho dalších cest. Jako je například co mají rádi, co se jim líbí a postupem času, když s nimi komunikujete, se dostanete do větší hloubky. Dozvíte se jejich názory, koníčky a jejich zápal pro nějakou věc. Začnete poznávat. A vše to začíná jen jedním: Ahoj. A samozřejmě, jménem. Ale já vám své jméno neprozradím. Neprozradím kdo jsem. Nespěchejte. A nebuďte zklamáni. Dozvíte se vše v průběhu toho všeho co nazývám svým životem.


Převaluji se v posteli. Nemohu usnout a pokud se mi podaří zvítězit nad bděním, zdají se mi šílené sny. Nic pro mne. Ležím na pravém boku a dívám se na tmavé dveře, které oddělují můj svět od neznámého. Můj bezpečně známý svět od nebezpečného a neprozkoumaného. Zatoužím někdy onen neznámý svět poznat? Už když mne ta otázka napadne musím se pro sebe hořce zasmát a nepřemýšlím nad tím již dál, protože vím, že by odpověď byla opět...ne. Otočím se k chladné stěně. Vyslechla sis ode mne toho už tolik. A stále mi nechceš poradit. Pomyslím si a poraženě zavřu oči. Aniž bych si to uvědomila, usnu. Ráno mne probudí sluneční paprsky, které mi zasvítí do obličeje oknem. Zamžourám do ostrého světla. Zakleji a dojde mi, že jsem zapomněla stáhnout žaluzie. Vzdychnu a sednu si na postel. Jako každé ráno se dívám kolem sebe a přemýšlím, čím tento den bude zvláštní a nebo zda zůstanu v té stejné samotě. Takto přemýšlím každé ráno. A každé ráno vím, že radši zůstanu sama. Tak aby se ke mne nikdo nemohl moc dostat. Vstanu tedy a jdu si vyčistit zuby. Zrcadlo míjím, ani se do něj nepodívám. Nikdy se nedívám do zrcadla. Jsme zhnusena tím, co bych viděla i když nevidím. Jo. To jsem já. Dívka co se nenávidí. Nahoře jsem sama. Asi jsou všichni už dole a snídají. Já nikdy nesnídám. Ať už chodím do školy nebo je víkend, nesnídám. Moje tělo to odmítá. A já také. Jdu tedy do pokoje a otevřu svou skříň. Přejíždím očima úhledně seřazené sloupce oblečení. Samé tmavé barvy. Jsem si vědoma toho, že když přijdu opět v černém vyslechnu si pokárání, možná nadávku. Také se střetnu s odmítavým pohledem své matky, který už přehlédnu a odejdu. Povzdychnu si. Vytáhnu velké černé kalhoty s páskem, černé vytahané tričko, které dokonale skryje celou mou postavu a mikinu. Rychle si pročísnu dlouhé, hnědé vlasy, popadnu batoh a mizím ze svého pokoje. Seběhnu schody, spěšně pozdravím matku a bratry. Otec je pryč. Už skoro měsíc, takže očekávám že každou chvílí oznámí návrat domů. Popadnu flašku s pitím a svačinu ze stolu. Strčím to do tašky. ,,Nemáš jiné oblečení?" zeptá se mne mamka. Stojím k ní zády. Smutně sklopím víčka. Opět ten samý dotaz. Ten trn zajíždějící hlouběji do mého srdce. Jen zavrtím hlavou. ,,Měli bychom už jít, jinak nám ujede bus," zkonstatuji a jdu se obout. Nazuji si tenisky a odejdu z domu. Čekám na bratry. Podívám se na hodinky a je mi jasné, že dnes budu mít opět nedobrovolnou ranní rozcvičku. Zakřičením popoženu ty dva a běžíme spolu na autobus, skoro jako každé ráno.

Jsem to stále Já?Kde žijí příběhy. Začni objevovat