Jsem to stále Já?

Ano nebo ne?

Když jsem od ní toho dne odešla, byla jsem plna protichůdných pocitů. Jedna moje část chtěla abych tady zůstala. Vždyť mám ji. Lily. Ona by mi pomohla... Ale nemohla jsem to vědět jistě. Nevím co by jste na mém místě udělali vy. Myslím, že by mi to v tu chvíli bylo jedno. Oháněla jsem se stále jednou větou o tom, že ostatní lidé nemohou vědět co cítím a jak mizerně mi je. A sama i ve stavu toho, že jsem byla mimo, jsem se snažila pomáhat jiným. Pomáhat tolik, kolik mi dovolovaly mé síly. Každou noc. Každý den co uplynul. Celou tu dobu jsem váhala. Mám to udělat? Ano nebo ne? Čím rychleji týdny plynuly a na kalendáři jsme viděla, že do čísla 23 zbývá málo dní, tím víc jsem byla nervózní. Svým způsobem jsem se divila proč. Byla jsem pevně rozhodnuta. Ale teď si myslím, že kdybych odešla, byla bych velký srab. Vlastně bych zasáhla mou rodinu, nechala je v trápení a sobecky bych odešla. A tak, myslím že to tušíte, jsem nic neudělala. Nezabila se. Zůstala jsem na tomhle světě s tím, že se pokusím začít od znovu. To pro mne znamenalo...přestřihnout všechny kontakty s lidmi, kteří jako by do mého života patřili do té doby, než jsem se rozhodla zůstat. Jenže...to taky znamenalo nechat jít ji. Možná, že jsem byla sobecká. Možná, že...že jsem jen nevěděla co mám jinak udělat. A nechtěla jsem ji ublížit. Ona mne milovala. Já ji také. Ale věděla jsem, že by to nebylo možné. Že by to žádné pokračování nemělo. A tak jsem to zapřela. Umíte si představit být s člověkem, říkat mu krásné věci, které samozřejmě myslíte vážně. Umíte si představit být s tím dotyčným a dávat mu najevo jak jej milujete, usmívali by jste se na něj. Ale uvnitř sebe by jste věděli, že to dlouho už nedokážete? Lhali by jste mu. Svým způsobem i sobě. Lidi. Můžu vám říct, že láska je zapeklitá věc. A i když je krásná, a všichni po ní touží...je to necitelná mrcha. Myslete si o mě co chcete. Ale...mám takový pocit. A tak teď sedím v autobuse a píši si tady svůj příběh o mé minulosti. A co přítomnost? Když na chvíli odtrhnu zrak od svítící věci v mých rukou, a zadívám se oknem ven, vidím život okolo sebe. Plno životů. A můj život je jeden z nich. Víte... Žít s pocitem nenávisti vás zabíjí. Nenávist obklopuje vaši duši stejně, jako černý hustý mrak. Vysiluje vás neustálý pláč, stesk, smutek. Dostanete se do deprese. Nic neřešíte. Stále si myslíte, že jste dost silní na to, vyhrabat se z toho všeho sami. Přesně to jsem si také říkala. A proto teď sedím v autobuse číslo 56 a jedu tam, kde se nachází ordinace mého psychologa. Upřímně...sama v sobě se nevyznám. Vy ano? Máte štěstí...