Jsem to stále Já?

Pád

,,Vstávej! Vstávej! Není čas! Zaspala jsi." Doléhá ke mne hlas. Otočím se na pravý bok. ,,Nechte mne být," zamumlám. Když budu dělat, že je neslyším, nechají mne třeba na pokoji. Ale to jsem se mýlila. Na postel mi skočí malý brácha a začne se mnou třást. ,,Vstávej! Vstávej!" Dotírá. Křičí. Je to otravné. A hněv se ve mne kypí hned od rána. Naštvaně na něj zavrčím a sednu si prudce na postel. Odstrčím ho od sebe. Rozespale koukám okolo sebe. Vždyť jsou týdenní prázdniny! Proč mě sakra budí?! ,,Co je?!" křiknu na něj. ,,Je deset. Lily na tebe čeká už půl hodiny. Nemohli jsme tě vzbudit. Tvrdě jsi spala a teď už ale vážně musíš vstávat," odpoví mi. Lily...Lily. Náhle mi dojde, že jsme spolu měly strávit den. Sakra. Zamumlám tiché díky bratrovi a vyženu jej z pokoje. Převléknu se tak rychle, aniž bych se na sebe jen podívala. Pročísnu rychle vlasy a seběhnu schody. Jdu za mamkou do kuchyně abych ji pozdravila a informovala o tom, že jdu pryč. ,,Ahoj. Jdu k Lily," řeknu ji a ona aniž by ustala v práci se mne optá: ,,Kdy se hodláš vrátit?" ,,Někdy k večeru. Proč?" ,,To s ní musíš být celý den?" zeptá se mne a i když se snaží o neutrální tón, já v něm slyším bublání hněvu. ,,Vadí to?" ,,Tak mohla by jsi doma taky něco dělat," řekne a pokrčí rameny. Najednou hněv slábne. ,,Vrátím se tedy dříve. Čau," odpovím, hmátnu po jablku a odcházím se obout a obléct. Když konečně stojím u domu Lily, zazvoním. Než uslyším známé rány, které se ozývají když jde po schodech, civím na jablko. Symbol. Symbol, který se užil i v Bibli. A v tom si uvědomím, že nemám vlastně ani hlad. ,,Ahoj! Konečně jsi vzhůru! A já si už říkala, že prospíš celé prázdniny," slyším hned po tom co se otevřou dveře. Její hlas. Tak moc známý. A příjemný. Ne! Nebudeš myslet na to na cos myslela před spaním! Ne! Rozkáži si v hlavě. ,,Ahoj. Vždyť víš, že jsem na spánku závislá. Jako by jsi mne neznala!" usměji se na ni a vejdu. Položím jablko na stolek, který mají na verandě. ,, To je tvoje snídaně? " ptá se mne zatímco se vyzouvám a svlékám kabát. Pohledem zaletím k jablku. ,,Jo. Ale přešla mě chuť," zamumlám a otočím se k ní. Prohlédne si mě a v očích se ji zaleskne náznak něčeho, co nejsem schopna tak rychle rozpoznat. ,,Tak jdeme?" zeptám se ji a mírně se rozklepu v mikině. Proč tu mají vždycky takovou zimu?! ,,Jo, jo jdeme. Mám v pokoji už skleničky a mňamky," řekne se spikleneckým úsměvem, který značí to, že se ji podařilo ulovit tuto kořist a nenápadně ji odnést do svého pokoje. Usměji se na ní taktéž. Tohle, ona, mne nikdy nemůže nechat chladnou. Musím se smát s ní. V pokoji mi přisune její otáčecí židli a ona sama si sedá na dřevěnou, obyčejnou židli. Jako vždy. Otevře notebook. Jako vždy pustí písničky jako pozadí pro naše povídání. Snad hodinu probíráme nejnovější seriály, filmy, písničky a obecně to co se děje ve světě, který je nám tak moc vzdálený. Usmívám se celé dopoledne. Až mě bolí ústa a v krku mě řeže od smíchu. ,, Mám tě ráda, víš?" řeknu ji najedou. Je vidět, že je mírně překvapena a zaražena. Otočí se ke mne s milou a laskavou tváří mi odpoví. ,,Já tebe taky." Úsměv ji oplatím. Jako tolikrát před tím. Vrátí se svým pohledem zpět na obrazovku počítače. Dívám se na ní. Tohle je člověk se kterým se znám 15 let. Skoro 16. Zhruba. Tohle je člověk, se kterým mám velmi pevný vztah. Člověk, kterého mám moc ráda. A moc mi na něm záleží. Prohlížím si ji. Ani si neuvědomím, že mi slzy tečou po tváři. Rychle odvrátím zrak a osuším si tvář. Tohle...tohle je jeden z lidí, které tady nechávám. A je mi to líto...