Jsem to stále Já?

Asi nový začátek

Celou cestu autobusem přemýšlím co mu dnes řeknu. Celou cestu přemýšlím zda má vůbec smysl k němu dál chodit. Že bych tam dnes opět nešla? Ptám se sama sebe. Ve sluchátkách mám puštěnou muziku a snažím se být co nejdál od člověka co si vedle mne sedl. Ještě jedna zastávka. Když konečně vystoupím, do obličeje mne praští studený vítr. Stojím na chodníku a kolem mne chodí lidé. Dívám se na schody co jsou po levé straně. Vím kam mne zavedou. Do nemocnice. A čekárny klinického psychologa. Vydám se ke schodům. Mám pohled přišpendlený k zemi a nevidím tedy člověka co jde proti mne. Když se srazíme, vypadne dané osobě kniha z ruky. Hned se pro ní sehnu a když se zpět narovnám stojí proti mne dívka. Trochu vyšší než já. Rychle si strhnu sluchátka z uší. ,,Om...omlouvám se já...já...promiňte," začnu koktat a nemohu od ní odtrhnout oči. Dívka svá ústa roztáhne v milý úsměv. ,,To nevadí, neomlouvejte se. Em,"pohlédne na knihu co držím. Pohlédnu na ní také. Jako bych najednou nevěděla co s ní. A až, snad za pár vteřin, mi docvakne, že bych ji měla vrátit. Vrátím ji tedy knihu do ruky. ,,Promiňte...já..já...se ještě jednou omlouvám," zakoktám zběžně a chystám se k odchodu. Je mi tak trapně. Uslyším její smích. Pohled od země přesunu k její tváři. ,,Nemusíte se mi stále omlouvat, je to v pořádku," řekne mile. Trochu se pousměji. Najednou zapomínám na doktora. Na smluvenou schůzku. Ani se mi tam už nechce. ,,Máte...," nedořeknu to a pořádně se nadechnu aby mi to začalo myslet. ,, Máte teď čas? Pozvala bych vás na čaj. Kávu. Co budete chtít. Byla by to omluva za to jak jsem nedávala pozor a vrazila do vás," vysypu ze sebe a doufám, že neodmítne. Jinak se tady propadnu studem. Podívá se na hodinky. Když se zpět podívala na mne, její úsměv byl snad větší než byl před pár minutami. ,,Myslím, že bych mohla," odpoví mi a já cítím jak se mi podlamují kolena. Ustojíš to! Přeci neomdlíš z toho, že s tebou tak pěkná holka půjde někam do kavárny! Seber se! To řve ve mne moje zdravá mysl. ,,Em. To je skvělé. Kousek odsud je malá, ale útulná kavárna, tak můžeme jít tam," řeknu. ,,To zní skvěle," odpoví mi a jen tak proti sobě stojíme. Obě se usmíváme a jen...stojíme. Dokud se nerozesměje a nepodotkne, že by jsme mohly vyrazit. ,, Jo, máte pravdu, promiňte, že na vás tak civím," řeknu první věc co mě napadne a uvnitř sebe si dám pohlavek. Civíš?! Co to s tebou sakra je holka!? Vzpamatuj se nebo tak kavárna byl špatnej nápad! Zase se rozesměje. Mohla bych ten zvuk poslouchat do nekonečna a nikdy by mne neomrzel. ,,Víte co? Začneme tímhle. Přestaňte se mi stále omlouvat. Vážně," řekne , když procházíme parkem s lavičkami. Turisté si fotí sochu uprostřed parku, a je slyšet cvakání fotoaparátu spolu s hlasy lidí. Jen se usměji a pokývnu hlavou. Vážně bych asi měla přestat se omlouvat za prkotiny. ,,A taky...by jsme si nemuseli vykat co?" zeptá se mne. S tím nadšeně souhlasím, ale své poskakující Já se snažím držet v sobě a uklidnit ho. ,,Taky si myslím," odpovím. ,,V tom případě já jsemEvelyn ," řekne mi a natáhne ke mne dlaň. Chvíli mi trvá než si vybavím své jméno. Mám problém jej říkat. Vždyť víte co jsem psala na začátku. Pořádně se nadechnu. Podívám se na ni a pokusím se o úsměv. Vložím svou ruku do její. ,,Charlotte," odpovím a stisknu ji ruku. Mezi tím se ztrácím v hlubinách jejích očích.