Jsem to stále Já?

První bolest

Jednoho dne přijíždím ke škole. Jako obvykle na mne a na Lily čeká u zábradlí před školou. A jako každý den, mne to udělá nesmírně šťastnou, protože se cítím...chtěná? Ano. Cítila jsem se chtěná, že se někdo na mne těší až mne spatří, a že čeká na mne celou dobu venku. Ať už byl déšť, či zima, stála tam. Čekala. A pak mne pozdravila a objala. Byl to první nezvyk... Nebyla jsem zvyklá někomu projevovat takhle city. Ale od ní to bylo příjemné. Takové tiché podpoření do dne. Ale ten den to bylo jiné. Hodně. Opět jsme ji uviděla a opět jsem byla potěšena. Ale něco...něco bylo jinak. A já si toho nevšimla. Přišla jsem k ní, pozdravila ji, objala. Ona to neopětovala. Třeba nemá den... Pomyslela jsem si. Pustila jsem ji z mého objetí a čekala, že se mnou a s Lily půjde dovnitř. Ale ona stála dál. Byla jsem trochu zaražena. S otázkou co se děje, mne předběhla Lily. ,,Jdeš? nebo ještě na něco čekáš?" Zaslechla jsem jen že čeká na jinou holku. Em... Nebudu vám lhát. Rozhodilo mě to. Totálně mne ignorovala. Co jsem udělala?! Křičela jsem na ni v duchu. Nic jiného, než otočit se a odejít mi nezbývalo. Měla jsem vztek. V šatně jsem za sebou zabouchla skříňku a nečekala na nikoho. Dnes nemám náladu, pomyslela jsem si. Ovšem. Než jsem došla do třídy, vztek se proměnil ve smutek. Jedna moje část chtěla vědět co jsem udělala, že se tak zachovala. Rozhodla jsem se tedy, že po hodině, až na mne bude čekat na chodbě jako vždy, se jí zeptám. Věřte mi. Celých 45 minut jsem byla nervozní a jen pozorovala hodiny. Celou dobu jsem si přála ať už je konec. Kéž by nebyl. Aspoň by mě to ochránilo od bolesti. No nic, zpět. Když zazvonilo, vyšla jsme na chodbu a čekala, že ji spatřím. Nebyla tam. Rozhlížela jsem se. Najednou jsem to potřebovala vědět ještě víc. Po chvíli jsme ji uviděla. ,,Leo! Mohla bys sem jít?" zavolala jsem na ni mile. Bavila se s dívkou od nich ze třídy. Pomalu se od ní ke mne otočila a její pohled nebyl zrovna šťastný, že ji volám. Došla ke mne. ,,No?" zněla její otázka. Žádný pozdrav. Žádný úsměv. Nic. Chladná. Nedala jsem na sobě nic znát a chtěla zapříst rozhovor. ,,Jak se dnes máš?"zeptala jsem se. Po milé konverzaci měla následovat otázka, zda jsem něco provedla. Ovšem má krásná Leo mi to zjednodušila. ,,Fajn. Ještě něco?" zazněla její strohá odpověď. Au. To bolelo. Ozvalo se mé srdce. ,,Ne. Nic," odpověděla jsem zaraženě a odešla do třídy. Prvotní věc co mne zasáhla, byl šok. Nic jsem ji neudělala a ona se ke mne tak chová?! Fajn. Rozhodla si to sama. Asi by jsme si nerozuměly. Takhle zněla rozhořčená odpověď mé mysli. Celý den jsem ji pak ignorovala. Byla se svými přáteli. Chodila po chodbě se svou kamarádkou a ji přehlížela. Byla jsem docela na sebe pyšná, že jsem ji dokázala jen obejít s výsměchem v očích jít dál. To, co udělala, byla pro mne ubohost. Co myslíte? Ignorovala jsem ji úspěšně 2 nebo 3 dny. Pak jsme s Lily měly jet domů po škole. Když jsme se oblékly chtěla jsem vyrazit. Ale ona mne zastavila. Hodila jsem na ni tázavý pohled. ,,Čekáme na Leo," řekla mi. Jen jsem protočila oči a otráveně se nadechla. Cesta na autobusové nádraží trvá ani ne 10 minut. Ale i tak, to byla pro mne nekonečná cesta. Když jsme vyrazily konečně ze školy, obě se bavily. Což byla výhoda pro mne. Mohla jsem mlčet. A vůbec mi to nevadilo. Už jsme s ní nechtěla mít nic společného. Lidi, je pravda, že ze začátku jsem si z Lily dělala s Leo legraci. Někdy i škaredou. To přiznávám a je mi to líto. No, když jsme došly na zastávku, ještě nějaké minuty do příjezdu autobusu zůstaly. Bohužel. Stála jsem tam s nimi a nepřítomně hleděla do prostoru. Pak se mne Leo zeptala: ,,Co? Uděláme si zas z Lily legraci akorát společně s (jméno dívky od nich ze třídy, které si vážně nepamatuji)." Byla to otázka položena s lehkostí. Kupodivu i s jejím úsměvem. Ale hold měla holka smůlu. Nejsem hračka aby si se mnou mohla hrát jak se ji zachce. ,,Ne. Jednou mi to stačilo. Díky," odpověděla jsem přesládle se slizkým úsměvem, až to pěkné nebylo. Nevím jak zareagovala, ale slovy to nebylo. Odvrátila jsem od nich hlavu. V tenhle okamžik jsem na sebe byla opět pyšná. Proč? Protože jsem to dokázala říci. Protože jsem stála na straně Lily, která tam byla. V duchu jsme se s úsměvem poplácávala po rameni. Bohužel, předčasně.