Jsem to stále Já?

Proč...

Ležím na zádech. Z očí mi stékají slzy, které končí na polštáři pode mnou. S kamennou tváří plavu, topím se (či jsem se už utopila?) v sama sobě. V tom co cítím. Očima zírám do neexistujícího bodu na stropě. Seber se!... Jsi nicka!... Slyšíš mě?!.. Ne každý má štěstí, žít!.. A ty jej máš tak mě neser a žij!.. Život není procházka růžovou zahradou... Jiní to mají těžší!... Nefňukej!.. Slyším říkat hlasy lidí v mé hlavě. Klidný a odevzdaný pláč se pomalu mění ve vzlyky. Hněv, který jsme cítila sílí. Rozlévá se uvnitř mne. Posadím se a kolena si dám pod bradu. Mám chuť zmizet. Přeji si abych zmizela závratnou rychlostí. Aby si toho ani nikdo nevšiml. Prát se sama se sebou. Stálá nenávist. Ty pocity. Emoce! Už nechci. Chci být jinde. Volná a bez bolesti. Chci... Pomalu vstanu. Kvůli slzám skoro nic nevidím. Udělám pár nejistých kroků směrem ke skříni. Chmátnu po krabičce a otevřu ji. Ten lesklý předmět, který je ukryt pod kapesníkem. Ten, co mi prokáže laskavost a osvobodí mne. Držím žiletku v ruce. Mám. Nemám? Po prvé po dlouhé době co váhám. Vzpomenu si jak těžce jsem vysvětlovala lidem pořezaný hrudník a klíční kosti. Vzpomenu si na pořezané strany břicha. Na ramena po kterých mi tekla krev a jsou tam utvořeny jizvy které nezmizí. Váhám zda si způsobit další. Propadnu dalšímu pláči. Sesunu se na zem a opřu se o skříň. Přes slzy koukám na žiletku. ,,Pomoc,"zašeptám do ticha mého pokoje. Po další hodině vzlyků a slz si otřu oči. Opět ten pocit nicoty. Jako bych vybrečela vše co jsem kdy cítila. Smrt. Není zodpovědné utíkat od života způsobem smrti. Ale já nejsem zodpovědná. Utřu poslední slzy a s tváří bez výrazu jdu na počítač. Musím se rozloučit. Proběhne mi jako jediné hlavou a přihlašuji se na Skype. Napíšu ji krátkou zprávu s mým rozloučením. A také s tím, že je hluboce sobecké ji to takhle říct předem a trápit ji, ale že jsme se potřebovala rozloučit. Kliknu Enter a...začnu postupně litovat. Nemám právo ji to takto ještě ztěžovat. Také si uvědomuji, že nemám právo si vzít život. Ale já už nemohu dál. Chystám se, s dalšími slzami v očích, odhlásit. Známý zvuk příchozí zprávy mne ale zastaví.  S obavami otevírám její zprvu. Ptá se mě co se děje. Znova se mi spustí slzy. Co se děje? Miluji Tě. Bojím se. A za to se také nenávidím. Pomyslím si a napíšu přesně něco jiného. Přemlouvá mne ať to nedělám. A pak mne dostane její jediná zpráva: Nedělej to, prosím. Miluji Tě. Zvládneme to spolu! Ještě více se rozbrečím. Tiše trpím. Ona mne miluje. Já miluji ji. Tak proč nejsem schopna jí to říci? Nenávidím se za to, jaký jsme slaboch. Chtěla jsem se rozloučit a odhlásit se. Utnout to. Ale nešlo to. Pokud to má být náš poslední "rozhovor" nebude krátký. Píši si s ní dlouho do noci. A pak se rozloučím s těžkým srdcem plné smutku. Řekla jsem ji, že to neudělám. A věděla jsem při tom, že lžu. Bylo mi to líto. Nad ránem jsme unavená a jdu si lehnout. A v hlavě se mi míhá jen jedno datum. Ještě než usínám vidím před sebou číslo 23.