Jsem to stále Já?

Láska? Nebo strach?

Když se to vše dělo, byla polovina osmého ročníku základní školy skoro už za mnou. Myslím. (Má paměť je obzvlášť špatná co se týče podrobností v minulosti, za to se omlouvám.) Řekla bych, že jsem měla docela rozum. Docela. A taky do té doby, než jsem začala čím dál více myslet na tu dívku. Od toho dne kdy jsem ji, dalo by se říci, odpálkovala slovy na autobusové zastávce, mohlo uběhnout pár dní. Během nich jsem přišla na to, že necítím už tolik zášti a hněvu když jsme ji viděla. Spíše to byl smutek. A i když jsem si chtěla nalhávat, že není... Byl. Ta strana mne, kterou jsem začala teprve poznávat, po ní tesknila. A já rázem bojovala sama se sebou. Přesvědčovala jsem se, že ji nepotřebuji. Že je to jen holka z jiné třídy, se kterou mi mé přátelství, jak se zdálo z počátku, nevyšlo. Mozek to chápal. Srdce ne. A tady přichází taková ta trapná scéna, co bývá ve většině zamilovaných filmů nebo moc sladkých knih, kdy dívka si uvědomí, že její srdce patří jen jednomu chlapci a blá, blá, blá. Vždyť to znáte. Jenže mé srdce nepatřilo chlapci. Patřilo stále mne. Ale pomalu se do něj vkrádalo něco, co mělo hodně blízko k lásce. Lásce k dívce. Jo. Byla to pro mne rána. Nechtěla jsme to přijmout. Opět jsem odmítala něco, co prostě tak bylo a je. Takovou chybu jsem udělala často. Na to ještě přijde, to se nebojte. Jednou nad ránem se mi zdál sen. Byla jsem skloněná nad tou dívkou a políbila ji. Když se to ve snu stalo, probudila jsem se a rychle si sedla v posteli. Byla jsem zadýchaná. Strachem? Nejspíše. Nebo, že by tou láskou co jsem cítila čím dál víc? Netuším. Byl zrovna víkend. A já celou dobu nad tímto přemýšlela. Věřte mi že jsem si tento víkend moc neužila. Byla jsem stále zamyšlená, všichni se mě ptali nad čím to přemýšlím, ale já jim to říci nemohla. Oni byli na mne naštvaní a já byla naštvaná zase na sebe, protože jsem je já naštvala. Bylo to psycho. Přesněji řečeno. Začátek toho všeho co se děje až do teď. No nic. Vrátíme se zpět. Nevím už ani jak dlouho trvalo období kdy jsme se takto přehlížely. Tedy aspoň já se trochu snažila ji přehlížet. Jak to měla ona to nevím. Buď mi to řekla a já to zapomněla a nebo mi to neřekla. Ale vsadila bych spíše na to první. Ale Pšt! Blížily se Vánoce. Naše škola pořádala akci, která se konala společně s třídními schůzkami. Šla jsem tam s rodiči a potkala ji. Nechtěla jsem se s ní bavit. Obzvlášť ne, když se mé srdce splašilo po tom co jsem ji uviděla. Ale má spolužačka na mne zavolala ať jdu za ní, mí rodiče mi nebránili. A já šla. Pokud jste typovali to, že se spolužačkou jsem nakonec nebyla a že jsem s Leo prohodila pár slov, typ to byl správný. Daly jsme se do řeči. Chvilkové. A ona se mi najednou omluvila. Byla jsem vyvedená z míry. A ještě více mne rozhodila její otázka, zda jí to odpustím. No co by jste na to odpověděli?! Buď jsem mohla zpanikařit, jelikož můj mozek nevyprodukoval žádnou normální odpověď, a nebo jsem mohla říct na plnou hubu ano odpustím, s tím, že bych si nebyla v duchu jista zda to nebyla chyba. Chyba, protože jsem se bála zda to neudělá znovu. Ale zase jsem nemohla říci, že ne neodpustím, protože by mě asi mé srdce opustilo, vyskočilo by mi z hrudi, po malých nožičkách k ní odcupitalo a objalo ji svými ručičkami. Takže jsem ji odpověděla, že uvidím podle mé nálady. ,, A jakou máš náladu teď?" zněla její otázka. Zapřemýšlela jsem. Byla jsme s ní. Opět s ní mluvila. A moje srdce se mi prodíralo každou chvílí víc ven z hrudního koše. ,, Dobrou. Mám dobrou náladu. Takže ti nejspíš odpouštím." Takhle zněla má odpověď. Vím, že jsem se usmívala. Musela jsem! Protože si do teď pamatuji, že jsem byla šťastná, že spolu hovoříme. Spadl mi veliký kus kamene ze srdce. Jenže jsem nevěděla...co vše se nám ještě postaví do cesty.