Jsem to stále Já?

Zpět to krasne

Neváhala jsem. ,,Chci.'' Rty se rozšíří do úsměvu ji a po té i mne. Dveře se otevřely a ja spatřila prostornou chodbu se skříní a botníkem. Dřevo. Miluju dřevo. Je to součást přírody. Evelyn se na mě otočí a začne se smát. ,,Pojď. Přeci tady nebudeš stát ne?'' Podívám se na ni. Věnuje mi úsměv a kráčí do velké místnosti. Jdu tedy za ní a spatřím velký obývací pokoj. Velká sedačka, křesla, stůl a televize. A květiny. Na každém stolu ve všech místnostech květiny ve váze. ,,Máš ráda květiny co?'' optam se ji a rozhlížím se dokola. Je tady tolik krásy a elegance. Sedla si do křesla a pobaveně mne pozoruje. ,,Mám no. Nejraději růže. Nebo lilie,''odpoví mi na mou otázku. Jdu směrem k ni a zastavím se u kraje sedačky. ,,Posaď se,'' řekne mile a kývne směrem k místu z kterého stojím. Vděčně se usmeji a sednu si. ,,Máš to tu krásné. A velké. Máš nějaké sourozence nebo tak?'' Její odpovědí mi je zavrteni hlavou na znak toho, ze je sama. ,,Bydlela jsem zde se svými rodiči. Ti pak usoudili, že jsem dost stará na to, abych se o sebe dokázala uz postarat a koupili si jinej byt.'' Zatímco mluví o tom, jak je její otec významný chirurg a její matka spisovatelka a výtvarnice, dala si nohy přes opěrku na ruce a lehla si. ,,Sice jsou jen na druhé straně města, ale mě to nevadí. Město je dost velké a málokdy se jen tak náhodou potkáme. A mně to vyhovuje. Když je chci navštívit nemusím nikam daleko jezdit. Stačí si udělat takovou větší procházku a za ani ne hodinu s půl chůze jsem tam.'' Kyvu hlavou. Ani jsem si neuvědomila, ze během jejího mluvení jsem si lehla na břicho na gauč a podepřela si bradu rukama. ,,A není ti tu smutno, když jsi tady sama? Pořídila bych si aspoň nějakého domácího mazlíčka. Kočku nebo psa,''říkám ji a ona se začne opět smát. ,,Mám názor, že psi patří ven. Ne do bytu, i když je tak velký jako tenhle. Jsou to šelmy Char,'' vysvětlí mi. Jen přikývnu. Má pravdu. ,,A co kočka?'' ,,Jedna mi právě leží na gauči,'' řekne se smíchem. ,,Seš blbá. Nech toho. Začnu se stydět,'' řeknu se smíchem a přetočím se na záda. V tu chvíli mi dojde, že budu mít doma pěknej průšvih. Vytáhnu mobil z kapsy a podívám se na hodiny. Půl šesté. Není to tak strašné. Ale měla jsem jim dát vědět. ,,Dáš si čaj nebo kávu? Úplně jsem na to zapomněla. I kdyz ted jsme byly v kavárně. No. Tak das si kdyžtak něco? '' Podívám se směrem k Evelyn, která už vstala z křesla a jde do prostorné kuchyně. Všechno je tak velké. ,,Stačí mi když mi dáš vodu, prosím,'' odpovím ji a mezi tím pošlu domu smsku s omluvou a tím, že jsem u kamarádky a přijdu do osmé večer. Evelyn pustí tichou hudbu, která se lyne celým bytem. Slyším tekoucí vodu a pak i vaření konvice. Že by si dala čaj nebo kávu? Zapremyslim a opět si lehnu na břicho. Je mi krásně. Příjemně. Něco dobrého se přeci jen může stát.