Jsem to stále Já?

Pozvání

Nervózně se na ni dívám. Vypadá to, jako by zběsilé myšlenky snažila nějak zastavit. ,,Charlotte. Já..." Vidím, že neví co říct. Jdu k ní blíže a chytím její dlaně. Podívá se na naše ruce a pak zpět na mne. ,,Nemusíš říkat nic. Stačilo by mi kdybychom si rozuměly. Nechci aby jsi..." A zbytek jsem neměla čas doříct. Objala mne. Chvíli jsem zůstala stát na místě. Nejsem zvyklá na objímání. Kdysi možná. Teď ne. I tak po chvíli nejistě dávám své ruce okolo jejího pasu. Zavřu na chvíli oči. Chci si užít to jak se opět nacházím v náručí něčí osoby. Za tu chvilku mi hlavou bleskne vzpomínka.

,,Nesměj se! Slyšíš?" říká naoko naštvaně. Snažím se sklidnit svůj smích a objemu ji okolo pasu. ,,Promiň miláčku. Já to tak nemyslela. Jen. Vypadaš v těch šatech roztomile," dořeknu a už mám zase chuť se smat. ,,A proto se mi směješ?" řekne smutně. Políbím jí na čelo. ,,Nesměju se ti. Jen...jsi nádherná a takhle na to reaguji,"řeknu mile a její rty vytvoří úsměv. ,,A teď ti to sluší ještě víc." Pohlédne na mne svýma očima a já se v nich opět ztrácím.

Cítím jak se ode mne dotahuje. Spustim své ruce z jejího pasu a čekám zda něco řekne. ,,Měly bychom jít." Je to jediné co řekne a ja jen přikývnu. Nevím sice co tak najednou mne objala, ale ona mi to jednou poví. Doufám.

Cestou k ní domů jsme míjely různé lidi. Vlastně mě celou dobu vedla. Náš rozhovor o jedné knize přerušovaly její instrukce v podobě: ,,Teď zahni. Tam jdeme v pravo. Počkej teď v levo." A ja jen šla tak jak říkala. Ta cesta mi byla povědomá. Vedla přes park, kterým jsme došly až na náměstí a tam pak okolo různých obchůdků. Poznávala jsem některé místa. Chodím tady často. Hlavně kvůli tomu, že na náměstí jsou někdy umělci a malují na svá plátna řady obchůdků, malé kavárny, které jsou snad vždy naplněné turisty z různých zemí, a ja je ráda pozoruji při práci. Jak se soustředí. Mimochodem, proto radši chodím tam kde jsme byly s Evelyn. Je také pěkná, ale více prostorná a také dál od toho všeho šumu.
Najednou se Evelyn zastavila před vysokým starým domem. Musím uznat, že architektuře se moc ani nevěnuji, ale tohle byla opravdová krása. Pohlédnu jejím směrem a ona se na mne usmívá. ,,To jsi nečekala co?" Začne se ještě více smát. Asi viděla to mé okouzlení z místa kde tedy bydlí. ,,Bydlíš s rodiči v tomhle?" Optam se a koukám na ni. Jen se usměje a zavrtí hlavou. ,,Ne. Rodiče bydlí na opačné straně města," odpoví a zhoupne se na patách. Kolik ji sakra vůbec je? ,,Kolik...em...ano je to blbé se takhle ptát, ale kolik ti je?" Podívá se na mne s pobavením. ,,Je mi 20." Jo. No. To není věk, který jsem čekala. Mě bude za chvíli 18. Ale...sakra vždyť vypadá tak na 16! No. Jinak jsem už pochopila proč tedy bydlí sama. Uslyším její smích. ,,Vypadala jsi zaskočena." Cítím mírné horko. Ještě, že už je dost tma na to, aby to viděla. ,,Promiň," řeknu a ona se opět rozesměje. ,,Už se zase omlouváš, "řekne se smíchem. Užívám si její smích. Zase. ,,Nechceš jít dál?" Zní její otázka.