Jsem to stále Já?

Rodina

Musím se zvednout. ,,Um. Víš měla bych už jít,''řeknu a pokusím se o úsměv. Vím, že musí vypadat uměle. A je mi to líto. Nechtěla jsem na tuhle holku vytahovat hned v první den jednu z mých masek. Ale uznejte. Událo se toho tak mnoho a to ještě ten den neskončil. ,,No...tak dobře,''řekne zaraženě a také vstane. Doprovází mne ke dveřím a při tom mně opatrně sleduje. ,,Je vše v pořádku?''opta se a ja si při oblékání trochu zarazim. Podívám se na ni a při pohledu do těch očí vyženu myšlenky na lásku v minulosti. Vidím jen ji. Evelyn. Koutky úst se mi zvednou do malého, ale teď opravdového úsměvu. Prohlíží si mě starostlivě. To je milé. ,,Všechno je v pohodě. Jen jsem si vzpomněla, že mám ještě něco na práci. A chci s tím být hotova ještě dnes.'' Při mé odpovědi mne stále zkoumá. Poté prikyvne a taky se lehce usměje. Bože. Je tak krásná. ,,Uvidíme se ještě?''zeptá se a trochu ji zcervenaji tváře. ,,Uvidíme. Určitě.'' Stojíme u dveří a...co vlastně teď. Tak nerada ji opouštím. Ale musím. Aspoň na dnešek. A možná ještě na pár dnů. Proud myšlenek se zastaví když ke mne přijde a obejme mne. Cítím tlukot jejího srdce. Oplatim ji to a po dlouhé době se cítím zase...pěkně s nějakým cizím člověkem. Pustí mne a odemkne, abych mohla jít. ,,Jsem ráda, že jsme se poznaly,'' řeknu ji ještě. Ona na znamení souhlasu prikyvne. ,,Bylo mi potěšením, Char.''

,,Bylo mi potěšením, Char.'' Dveře se zavřou a ja si hlasitě oddechnou. ,,Vidíš!? Zvládla jsi to. Jsem na tebe tak pyšná. Já ti říkala, ze to zvládneš.''Úsměv má od ucha k uchu. Polibi mne a vezme okolo pasu. Ja ji dám paži okolo ramen a kráčíme pryč z nemocnice. ,,Kdyby jsi tu nebyla, nezvládla bych to. Děkuji,''zašeptám ji slova do ucha a políbím na spánek. Její rty se rozšíří v úsměv. A mě se z něj, stejně jako tenkrát, podlamují kolena. ,,Vždyť ja jsem tu vždy. Na to nezapomínej.''

Kráčím cestou domů. Potkám pár známých a chvíli se s každým zdrzim. Snažím se přijít na jiné myšlenky, ale nejde to. Prochazim okolo nasvicenych a zdobenych výloh. Suvenýry, šperky, cukrárny na každém rohu. Svou pozornost opět upru na velmi zajímavé kaminky pod mými nahami. Proč se ozvala. Na co to potřebuje. Vždyť je to už nějaký čas. Je to za námi. Každá z nás je starší a má svůj život. A hlavně proč teď. Proč mi jeden blbej telefonát musí zkazit den? Achjo. Proč asi. Protože ti zavolá bývalá a ty se rovzpomenes. A při tom už jsi zapomněla. V hlavě vedu rozhovory. Na otázky si odpovídám sama. Nikdo by mi je stejně líp nezodpověděl. Přicházím ke dveřím, odemykam, vchazim. Priskotaci ke mne chlupaté stvoření a vesele mne uvítá. Za ním přichází můj braska. No...braska. Je skoro o hlavu vyšší. Ale stále je to můj malý kluk. ,,Ahoj,''pozdraví mne. ,,Jak bylo ve škole?''optam se jej a svlekam si bundu. ,,Víš jak to chodí. Nebaví mne to tam jako kdysi tebe. Ale co nedělám. Takže se srotim a kolikrát ani nedávám pozor. Vždy jsem jen myšlenkami u Maxe. Viď kámo. '' Pohladi psa, který si chce očividně hrát. ,,To se spraví. Za chvíli ani nebudeš vědět a vše bude za tebou. Věř mi. Ani se nenadejes a plno věcí bude jinak. Ty to zvladnes brasko.'' Poplacam ho po rameni a on mi za to věnuje svůj úsměv. Jo. Je pohledný mladý kluk. Blond vlasy, modré, chladné oči a brýle. Vysoký a štíhlý. Ale sílu má. Prostě jsem na něj pyšná. On zůstává a hraje si s Maxem, jelikož ten považuje hraní za teď nejdůležitější práci mého bratra. Prochazim obyvakem do kuchyně. ,,Ahoj. Ještě, ze jsi se dneska ukázala. Člověk tě navštíví jednou za čas a ty nikde,'' řekne milý a přívětivý hlas. Otocim se a ve dveřích do obýváku stojí mamka. Pousmeji se. ,,Promiň. Ale psala jsem ti. Nebylo to slušné ja vím. Nepřišla jsem v čas. Ale teď jsem tady. A máme na sebe další 2 dny. A ty, slibuji, strávím s vámi.'' Mamka se usmívá a jde za mnou aby mne objala. Tohle mi chybí te všeho nejvíc. Víte...popovídat si můžete s kýmkoliv. I s tím mým psychologem, i když upřímně radši bych to už nedělala. Ale náruč ve které se cítím tak jako teď, ta je jen jediná.