Jsem to stále Já?

Zapírání neboli lež

Myslela jsem, že bude zas vše fajn. Škola, kterou jsem nenáviděla, jsem začala mít ráda. Jen díky přítomnosti Leo. Opět jsme se bavily. Měla jsem kamarády. Měla jsem dobré známky. Učení mě dokonce bavilo! Řekli by jste si, že konečně by mohlo přijít něco pěkného. Ale já zapomněla na jednu věc. A myslím...myslím, že právě toto přispělo taky k těm všem vzniklým problémům. V ten čas, kdy se Leo takto zachovala, jsem byla hodně zklamána. A mrzelo mě to. Vždyť víte. V den kdy jsme přišla po škole domů, mamka si nemohla všimnout, že jsem naštvaná. Seděla jsem v obýváku na gauči a nepřítomně koukala na televizi. ,,Jak bylo ve škole?" přišla ke mne s touto otázkou. Posadila se do křesla. ,,Jo. Fajn," odpověděla jsme stručně. ,,Vážně? Přijdeš mi naštvaná," zkoumala můj obličej tím typicky mateřským způsobem. ,,Prostě mne jen naštvala Leo. Přestala se se mnou z ničeho nic bavit. Nic jsem ji neudělala a když jsme se ptala, nic mi neřekla. Radši odešla. Mami, vážně nevím o tom, že bych ji něco provedla. A to mě naštvalo. Protože jsem si myslela, že jsme kamarádky,"dokončila jsem plna bolesti, kterou jsem nedala znát. Skryla jsem ji za hněv. A tohle, mí milí, byla ta chyba. Má mamka to vzala tak, že jejímu dítěti bylo neprávem ublíženo. A ten člověk co jejímu dítěti ublíží, ji už nesmí na oči. Přestává ho mít ráda, přestává ho snad i akceptovat jako člověka. Je to prostý mateřský pud. Chránit své dítě od bolesti a zlých lidí. Ale Leo nebyla zlá. Jen...jen prostě to byla obranná reakce jak mi později vysvětlila. Bohužel i po tom, co jsem řekla mé mamce s radostí, že se s Leo opět bavím a že se mi omluvila, má matka to nebyla schopna přijmout. Řekla: ,,Nelíbí se mi ta holka. Opravdu. Pokud tohle udělala, kde vezmeš jistotu, že ti opět neublíží?" Měla snad i pravdu. Kdo ví. Já si jen řekla, že ona to pochopí. Přeci, lidem se má odpouštět nebo tak něco ne? A já odpustila protože jsem k ní cítila něco víc než přátelství. Nechtěla jsem se opět stát přehlédnutelnou holkou, která se cítí sama mezi lidmi. Nemohla jsem jí to říct. Bohužel to ještě víc věcí zkomplikovalo. Mamka se začala chovat, ohledně mého přátelství s Leo, nepochopitelně. Nechápala jsem ji. A tak jsem zapírala. Zapírala jsem to, že odpoledne jsem šla ze školy na autobus s Leo. Zapírala jsem, že se s ní bavím. Lhala jsem. Další chyba co jsem dopustila. Víte, jak se říká: Lepší tvrdá pravda, než milosrdná lež? No... Já myslela, že ta milosrdná lež je lepší. Ale nebyla a není. Člověk se s pravdou nějak vyrovná. Ale hůře se vyrovnává s tím, že vám člověk lže. Přiznávám. Lež, byla velmi špatná volba. Snad mohu říci, že jsem se v tu dobu prala sama se sebou, měla strach, či se sama sobě hnusila a nenáviděla se. Zda mne to dokáže omluvit to netuším. Ale jedno vím. Neměla jsem zapírat. Lhát. Dostala jsem se jen do více lží. Do více bolesti. Poučte se z toho. A nedělejte to. Bude vše pak lehčí.