In Game

5. Až na konci Světa

cesta lesem. /aaaahh..bože/ ta nekonečná..NEKONEČNÁ cesta lesem.

"mmm....jak dlouho už jdme ? " zeptala jsem se přiotráveným hlasem, zatímco jsem se pomalu ploužila za Remim.

"hoďku a půl.. možná dvě. "

"panebože, to je tak obrovskej les"

"no to bych řekl, ale už nepůjdeme dlouho, neboj Marry. "

"výborně, takže ty tak nějak víš, kam jdeme ? "

"no tuším. mám určitou představu o cíly." pokrčil rameny.

aha.. jistě. To je další věc na kterou jsem ani nepomyslela - PLÁN - . / ah Marry.. ty jsi neponaučitelná./ Inu, já už jsem pak raději opět mlčela a tichounce kárala sama sebe za to, jak jsem nemožná, že si ani plán nejsem schopná pořádně vymyslet atd. atd. Naštěstí tenhle můj mozkový proces přerušila Remiho slova - "skvěle, přesně tohle jsme hledali" .. Rozhlídla jsem se kolem a zajíkla se.

"co..t-...o. město?! " vyhrkla jsem nevěřícně a dál zírala před sebe, před náma se tyčilo několik paneláků, sídliště.. všechny ty baráky byly hned vedle lesa, město nevypadalo veliké, ale pro několik tisíc lidí stačilo. Parná mlha, která se kolem paneláků mi jen dodávala na pocitu, že je to tu úplně opuštěné, ale nebylo to jen párou. Vždyť všude po sídlišti je úplně mrtvo, v oknech nejsou žaluzie a hlavně, většina oken je naprosto vymlácená . Chtěla jsem se rozejít dál, v tu chvíli mě ale Remi chytl za culík a stáhl zpátky k sobě.

"kurv..hel. to bolí"

"už ani krok. je to nebezpečný" syknul. " tady jsou kryty lepších . dřív jsem tady taky měl kryt, ale oni na sebe dělají nálety a nečekané přepadení... kdy si vyhledají kryt a jeho vlastníka zavraždí. Mě naštěstí jen vykradli . pohybují se tady hodně, ale nikdy .. nikdy nejsou vidět. musíš být opatrná a bystrá. "

souhlasně přikývnu. Pak už jen čekám na jeho pokyny a kroky. Opatrně se rozhlídl, pohledem skončil na zdi paneláku, co stál nalevo od nás, chvilku jen zarytě přemýšlel. Sjel po budově pohledem až k dlažbě na zemi. Neměla jsem nejmenší tušení, co hodlá dělat dál. No nemusela jsem se ani ptát, on se do pár sekund rozběhl ke stěně domu, já ho jen zpovzdálí sledovala svým obvyklým tupým výrazem. Ačkoliv musím uznat, trochu se mi rozbušilo srdce, začaly na mě jít nervy. Mávl na mě a já se rozběhla za ním, rozešli jsme se nalepení na zdi domu, až jsme došli za roh, tedy zezadu za panelák, vedle něhož se tyčila vysoká stěna. zvláštní, té jsem si předtím nevšimla. Táhla se dokonce vedle lesa, jakoby ohraničovala území. Už celkem klidně jsme tedy procházeli mezi zdí a paneláky. Tady vzadu by nikdo prý být neměl. Kus před námi byla zeď sesunutá, úplně rozpadlá a tam jsme zdá se že mířili. Páni. To, To neni možný, vždyť to je ... "moře ?!" vyjíkla jsem a chytla se za pusu, moje široce otevřené oči sledovaly vlny, rozléhajcí se na tisícovkách kilomerů čtverečních vodní plochy. Načež se milostivý Remi jen pousmál a řekl něco ve smyslu : " žádné moře, oceán. " .... /....../ AHA. Taky dobrý. vedle mě se celou dobu rozprostírá oceán a já jako hloupá se skladuju někde v lomu. Okamžitě jsem se začala šplhat na zborcenou zeď .. a než Reminder stačil cokoliv říct, byla jsem nahoře. A že to byla velká zeď. Začala jsem ihned pohledem pátrat v dáli... a snažila se spatřit alespoň jediný kousek pevniny. Ale marně.
"děláš si srandu !? okamžitě polez dolů !! " zasyčel opravdu ostře můj spoluhráč, já jsem se na něj podívala trošku nechápavým výrazem, ale pak mi došlo, proč to chtěl. Stála jsem si tam na té zdi jako vysílací věž. každý na mě mohl skvěle vidět. Rychle jsem se přikrčila .. a to jsem neměla dělat. Přišla jsem o rovnováhu, zapotácela se a ze zdi spadla. / o bože.. Marry ty nemehlo. / Dopadla jsem na dlážděnou zem, těsně před tím, než se mi zatmělo před očima.. mě chytla neuvěřitelně pichlavá bolest do levé ruky. omračující bolesti.

~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○ ~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○~○

"AH ! AU ! " S děsným knučením a křikem jsem se probudila. Přerývavě dýchala a nemohla se ani dotknout svého předloktí. Do pokoje vtrhla moje mamka. Celá divoká z toho křiku co ze mě vychází. Já se na ni jen vyděšeně a bezmocně podívala.
"Marry ! co tady děláš ? co je ? " vyhrkla hned mezi dveřmi a rozběhla se ke mně. já ji jen dezorientovaně poslouchala a nebyla schopna odpovědi.
' Páni... co se stalo ? to už jsem doma ? ale vždyť před chvílí jsem .....-----POČKAT. ---- před chvílí jsem spadla ze zdi. ve snu. ve snu. a ta ruka .....zlomila se mi ve snu. Ne doma. v posteli. '

Tvář mi úplně zkameněla. v tu chvíli jsem se ponořila do svých nejhlubších myšlenek a myslela. Na triliardy věcí a fakt najednou. Je tohle sen nebo realita ? Nesním pořád ? nebo žiju dvě reality ? CO ? JAK ? pomoc .....

Po téhle zkušenosti jsem byla asi dvě hodiny mozkově úplně v tranzu, nevěděla co se děje, co mám dělat a hlavně, kde žiju, kde je pravá realita. Mezitím mě matka stihla odvést do nemocnice, dostala jsem sádru, protože ta kost byla dost nehezky zlomená. Určitě na mě měla spoustu otázek, mezi něž patřily třeba ty typu : 'Proč jsi nebyla ve škole? ' 'Jak sis ji mohla zlomit v posteli ' ' Bolí to hodně ? ' .. A já nemám nejmenší tušení jestli jsem odpověděla nebo ne, ale tak to je zřejmě už jedno. Měla bych se soustředit na jiné věci .- ačkoli velice nerada.