In Game

18. L.C.Brook

Vzhledem k tomu, že jsem byla nucena pozastavit na 4 měsíce tento příběh, předpokládám, že jste tak trochu pozapomněli většinu věcí. Proto vám tady vypíšu několik hlavních bodů. Berte to jako shrnutí a připomenutí v jednom. :3

'Po spolčení s Chesterem se událo celkem hodně zvláštních věcí. Nejhlavnější objev pro mě byl, když jsem se dozvěděla, že je Remi spolčený se skupinkou tří jiných kluků a pravděpodobně má za úkol mě zabít. Jeho avatar je orel, co nás s Chesterem častokrat sledoval, ale o společnících nic nevím. Jen to, že jsou tři. Další neobjasněná věc je ten obzor. S Chestym jsme seděli na hraničních zdech a sledovali moře. Při západu slunce tam lze spatřit několik zvláštních obrysů. Nemám tušení, co jsou zač.
Při jednom nočním pochodu jsem zakopla o mrtvolku, podle všeho to byl někdo pod jménem Laurence Canady Brook a vzhledem k tomu, že ho Chester nedokázal identifikovat, jsme museli k údajnému šéfovi. Thommas se jmenuje. V budově jsem stihla zahlédnout mapu, nebyla to ale mapa hracího pole, protože nikde nebyly oceány ani moře. A snad poslední, taky velice důležitá věc, je ta, že mi ten hajzlík stále neřekl, co po mně bude chtít ! přistoupil na dohodu, že mi něco poví, cokoliv budu chtít, a následně si podle toho řekne, co si bude přát. Počkat ? To mě přivádí ještě k jedné domněnce. Je gay ! Podařilo se mi je načapat  / s jeho šéfem/ při jedné z intimnějších činností a .....a neuvěřitelně se stydím ... fff...' 

dnes je pátek, leden, 2014

Od středy se nic nedělo. nechápu to, ještě jsem se do her nevrátila, ani já, ani Chester. Trochu jsem se snažila poptat kluků, ale oni mě z jejich debat čím dál více odstrkují. Nechápu proč. Nechápu to. sice se mnou řeší ty stránky, taky se se mnou v normálním životě baví a jsou skvělí, ale z debat o hrách, vlastně z čehokoliv, co se her týče, mě naprosto vyloučili. tak děkuju pěkně, vy bastardi. Přijdou mi ustaraní ... proto bych ráda pomohla, přesto, že nechtějí. 
Kolem osmé hodiny ranní bylo ještě hezky, bohužel jak odbylo poledne, počasí se rozhodlo uvalit na naši oblast déšť. spoustu deště. To mi ale nezabránilo v procházce. Ty dva si zase něco řešili a mě jako vždy odstrčili, takže , a nehodlám je na to ani upozornit, se sbalím a půjdu na procházku. jo , to bylo bezva rozhodnutí. Počkat ? Ne. Ve chvíli , kdy jsem tančila na ulici mezi loužemi, prochladlá , jen v mikče, jsem svůj názor změnila. Konstrukce deštníku se porouchala, jedno z nosných ramen vyhlásilo stávku a zlomilo se , po něm ihned všechny ostatní a deštník se neuvěřitelnou rychlostí zavřel. Bohužel , skříplo mi to hlavu a málem vypíchalo oči. Jo, takhle se pozná štastnej den. Že sem nezůstala doma s těma dvěma bručounama. sakra. 
Kus ode mne se rozléhal menší lesík, byl za silnicí a já se rozhodla se tam trochu schovat. Sice mi do vlasů padala voda z listů stromů, jenž také dostávaly hezkou dávku nepříjemného deště, ale bylo to lepší, než stát na přímém slejváku. S nespokojeným kňouráním mě nohy donesly / pozn. Kňourala jsem já, ne ty nohy. / dál, až na hranici, kde les končil. Dobrá, bylo to ani ne padesát metrů, ale i tak to vypadalo, že je to naprosto neobjevená loučka ležící za lesem u silnice. Kouzelné. Voda mi stékala po vlasech , po čele pomalu putovala k očím a na tváře. Moje ruka neustále stírala vodu z očí. Bylo to úmorné. Tuhle náladu během chvilky vystřídal o trochu jiný pocit. Pocit, který by nikomu nedal jen tak spát. Zvědavost. Přede mnou se totiž objevilo pár siluet, po lepším zaostření se mi podařilo vidět víc. Několik /Přibližně 5/ lidí stálo na kraji louky, zády ke mně, a jen tak postávaly, občas něco prohodily. Byl to velice zvláštní pohled. Nikdo nebyl identifikovatelný, nad hlavami měli deštníky a na sobě mohutné kabáty nebo pláštěnky. Zůstala jsem stát na kraji lesa, posadila se za křoví a jen je tam pozorovala. Přičemž se mi vybavilo spoustu vzpomínek na moji rodinu. Nevím, to jak tam tak spolu postávali, přišlo mi to jako nějaké pouto. A právě z toho důvodu mě moje mysl přenesla za mojí rodinou. Už dlouho jsem tam nebyla. Mamka se musí bát. Tedy pokud si vůbec všimla, že tam nejsem. Máme holt trochu zvláštní vztah, no. Možná by ale nebylo naškodu ozvat se jí. nebo tak něco. Nevím. V první řadě se musím dostat z her. eh. Jo . tak to je snad to nejlepší řešení celé situace. A mě to napadne až teď. V lese, na zemi, na promáčené studené a naprosto promrzlé zemi, uprostřed slejváku . Genius. 
Během pár minut, mezitím jsem se já zaobírala rodinnými vztahy, lidé pomalu odešli pryč. Zřejmě je vyhnal ten déšť. A nechali za sebou kámen. Velkej kámen. Velkej placatej kámen. Stál. A zvědavost je tady zas. Ihned mě moje nožky vyzvedly a donesly přímo k ....náhrobní desce ? Aha. tak na to tady celou tu dobu zírali. Byli u hrobu. uf.... to je teda pěkně nepříjemný. Z pohledu na tu náhrobní desku mi jel mráz po zádech. opravdu nepříjemná situace. poklekla jsem a projela promrzlými prsty po okvětním lístku jedné z mnoha květin, jež byly svázané do věnce a pečlivě položeny na hrob. Bylo to hezké gesto. S tím věncem si někdo musel dát opravdu spoustu přátel. Asi zde leží někdo....někdo velice milovaný. S hodně přáteli. Očima se mi podařilo vyhledat jméno zesnulé osoby. A hned jak se mi to podařilo, jako by se mne dotkla chladná ruka samotné smrti. 'Laurence Canady Brook' . Tak schválně, dáme si kvíz. Víte kdo to byl ? a) Ta osoba, o kterou jsem zakopla ve hrách, protože už polorozpadlá jen tak ležela na zemi. b) budu věřit odpovědi c . c) za a .
Správně, byla to ta mrtvola, co mě vyděsila k smrti, kvůli které jsme se museli dostat k šéfovi a dohledávat identitu těla. A teď stojím tady, v reálném světe a koukám na hrob někoho, kdo se jmenoval přesně tak. Nyní je mi naprosto jasný, že ve hrách se nesmíte dopustit ani jednoho přešlapu, jinak skončíte tady. zahrabaní v zemi s věncem na své náhrobní desce. Teda, pokud vás má někdo rád. 
Oni vám nedají jinou šanci. pokud se vám něco nepovede, byť je to jen prkotina, a někdo vás najde, jste mrtvý. nemáte šanci , říct to svojí rodině, naposledy se s nimi rozloučit, napsat svojí lásce nebo prostě jen obejmout psíka. Nemáte.  Zemřete ze sekundy na sekundu a světlo vašeho života vyhasne kompletně. Pokud nebudu jediná, kdo tyhle hry přežije, budu tady ležet taky. Ačkoliv musím uznat, doteď na tom nic složitého nebylo, ale možná to je jen tím, že mám u sebe Chestera. Bez něj bych byla stáhlá z kůže a ohryzaná na kost, těma kanibalama tam. Ano. i tohle se tam děje.