In Game

23. Badatelka

Probrala jsem se velice pomalu a ještě více bolestivěji. Po těle jsem nenašla místo, které by zrovna nebolelo, nebo o sobě nedávalo nijak znát. A co hůř, slyšela jsem to nepříjemné vrčení obludy jen malý kousek ode mě . mráz mi projel od hlavy, přes konečky prstů na rukou až k těm na nohou. Oči utkvěly pohledem v jednom jediném bodě a snažila jsem se dýchat co nejtišeji, přesto, že pohled se stále ještě lehce rozostřoval a v uších doznívaly ony posvátné pištivé zvony.
Díkybohu do pár minut jsem viděla opět ostře a bez výkyvů. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že ležím stále na zemi pod balvanem. V tom případě ale kde je ...- posadila jsem se a začala pohledem projíždět sem a tam kolem sebe, abych alespoň zavadila o stopy po obludce. Nikde nic. Jen za hlavou mi seděl můj věrný psí společník a hleděl na mě , jako na blázna. Musí být na druhé straně kamenu. Musí tam ještě stále bloudit mezi žulovými šutry, jenž utvořily menší bludiště a jsou neprostupné. Bez váhání jsem se zvedla a popadla vše, co mi stihlo vypadnout z ruky při pádu. Následně se vydala na nějaké -pokud možno- bezpečnější místo. Podél říčky hlouběji do lesa,  několik desítek metrů navíc a našla jsem most přes řeku. Wow. Podařilo se mi vyšplhat se po svahu na písečnou cestu, která byla na most napojena. Kolem naštěstí nikdo a nic, co by mě mohlo ohrozit. Vexi vypadal taky celkem klidně. Netrvalo dlouho a zalezli jsme si do jedné z nejvíce zakrytých houštin, byl to jen takový malý zatravněný plácek, obklopený všemožnými křovinami a stromy, jejichž větve sahaly až k zemi. Takové místo člověku dodá pocit bezpečí .. A navíc mi ještě hodně pomohlo to, že se nikde nikdo neozýval. žádný. Remi, žádný pták. Momentální výhra pro mě. Schoulila jsem se do klubka k Veximu a zavřela oči, hlad nemám, ale sílu a odvahu na to , abych se vydala někam vraždit, taky ne. Tak raději počkám. Vyrazím , až se vyspím ...
 

*****

"mhm... kolik je ? " Šeptla jsem si nespokojeně po tom, co mě podvědomě probralo rachtání a křupání větví kdesi za mojí hlavou. Po otevření očí mi zatrnulo. Moje hlava si asi přestala uvědomovat, že ležím uprostřed lesa a naprosto vypnula. " sakra " Vyskočila jsem na nohy, ale nedošlo mi, že větve jsou příliš nízko a jednu jsem si málem zarazila až do mozku. Vexiho to probralo taky, skočil na nohy a začal čenichat kolem. Zajímal se o onen zvuk, o jeho stvůrce. pomalu začal vylézat ze křoví, rozhlédl se a zafuněl. Najednou ale vylétl jako střela ven a s hlasitým štěkotem běžel kamsi. Nedalo mi to a ihned jsem vylezla taky, však opatrně. kus od Vexiho běžel Remi a za běhu se pokoušel nabít kuš. do pár sekund ji ale odhodil a sáhl si k pasu. "Vexi !! " Zařvala jsem, ale než jsem stihla poručit, aby se vrátil ke mně, vytáhl Remi nůž, zastavil  a ohnal se rukou s nožem po zvířeti. To přirazil k zemi a ránu na krku, kterou právě vytvořil, začal trháním ruky rozšiřovat. Od Vexiho se neozvalo ani štěknutí, do několika chvil se jeho obojek rozzářil a psík pomalu vymizel. Tak... a jsem na to sama. 
Protihráč pomalu zvedl hlavu, když zaslechl můj tichý vzlyk a pousmál se. 

"Takže ty, jo ? Ty se se mnou hodláš bít o cenu nejvyšší ? o život? " Uznale pokýval hlavou. " Pak možná nejsi takový naivní pako, jako ses mi předvedla. řekni, to byl plán? hrát nemehlo, abych si myslel, že jsi nejslabší ? " Usmíval se mezitím, co si otíral nůž do trika. Já jen nasucho polkla a ustoupila o pár kroků dál, pak jsem si ale všimla něčeho, co mi mělo přinést ovoce. 

"JO." Pronesla jsem tak strašně odhodlaně, až jsem sama sebe zaskočila. Na rozmýšlení ale nebyl čas. Okamžitě mi oči padly na kuš, co odhodil a už jsem pro ni letěla. Co mi nohy stačily. S reakcí na sebe opravdu nedal vůbec čekat, rozběhl se rychle za mnou, nůž pevně sevřený v ruce a výraz pravého vraha. To mi dodalo síly k běhu, podařilo se mi ji vzít a s úsměvným výrazem i nabít. Tak teď, nebo nikdy. musím se trefit, jinak jsem mrtvá, při nejmenším rozsekaná na kousky. Nemysli na to. Ne. PROSTĚ ...TO UDĚLEJ.  Přešlap, otočka, zamířit, teď ! " agh! " Bolestně dopadnu na záda. Ihned jsem se ale zvedla do sedu a kontrolovala, jestli běží. Neběží. ležel na zemi, ale bohužel živý, zmítal se a syčel všemožné nadávky. To mě donutilo zvednout se na nohy a co nejrychleji zmizet. Při útěku jsem si uvědomila, že ani nevím, kam ho to zasáhlo. Ale vracet se teda nebudu. Ne. Z očí mi vyteklo několik slz, při vzpomínce na tu událost s psíkem. Sice byl virtuální, přesto to ale bolelo. a moc. 

******

Seděla jsem pod mostem ve vodě a prudce oddychovala, rudé, horké tváře jsem si chladila ledovou vodou a pomalu se snažila zklidnit.  ahhh .. moje ubohý srdce. Buší tak, že by mi málem vyskočilo a oči vypadávaly z důlků. sakra už.. Byla už noc, ale vidět mi ještě nedalo nijak zabrat. Přesto ale jsem si řekla, že bude lepší zůstat u mostu. Ne přímo ve vodě, lehla jsem si podél lehce vyhřáté stěny mostu,  na svah. snad tu alespoň chvilku vydržím. Bylo především nutné se uklidnit a vymyslet, jak ho zabít.  Mám kuš. on má ptáka. / .............. / Bylo by moc riskantní, zkusit ho sestřelit?