In Game

2. "24 hodin"

Všude kolem mě se rozléhají lesy, jen já a Vexi tady stojíme na malinké mýtince, naprosto netušící .. kam dál."no bezva, takže co teď ? " -načež se Vexi rozběhl do lesa, netuším, jestli ví, kdo jsem, nebo co tu má dělat, ale i přesto jsem se bez rozmýšlení rozběhla za ním. /nemám ponětí , jakého je pohlaví, omlouvám se /"vexi počkej !! .. " - v tu ránu se zarazil a ohlédl na mě s tázavým pohledem . podiveně jsem se sekla, zůstala na něj civět, poslouchal každičké mé slovo.. ať už jsem z pusy vypustila cokoli, Vexi mi rozuměl. jak? to ten čip ? je tak zázračný- překládá snad řeč psí do řeči lidské a naopak ? existuje vůbec psí řeč ? kromě vrčení určujícího názor psa na věc ? - co ? jsem zmatená.

"pojď, vydáme se najít nějaké místo, kde by se dalo přebývat .. alespoň chvilku .. "rozešla jsem se i s psíkem do lesa, přitom si srovnávala informace a vzpomínala, na mé první hraní té hry na počítači . Co všechno jsem tam přesně dělala? co se tam děla a jak to probíhalo ? ... hm . a co překážky ? je tu něco, nebo snad někdo, kdo by mi měl hraní ztížit ? notak děvče zamysli se. A pak mě to trklo. Dobře jsem si vzpomněla na průběh celé té hry.

- objeví se hráč ... kdesi na náhodném místě mapy. První úroveň si zvyká na prostředí, mapu, pohyby, zvuky a hlavně .... snaží si sehnat základní potravu a místo, kde by mohl přežívat. Alespoň dokud neprojde dalších pár úrovní samozřejmě. Poté se ale hra už začíná stěžovat. V daných prostředích žijí daní živočichové, a né vždy jsou to zajíčci a želvičky. A lidé se tu taky pohybují.. v lepších případech. V těch horších to bývají neovladatelní kanibalističtí domorodci, prahnoucí po vašem šťavnatém masíčku. *mňam mňam* do toho se tam odehrává ještě nějaký děj, v jehož rámci pak plníte úkoly, jako tomu je u téměř každé hry. Bohužel já se tak daleko ve hraní hry Out of the reality nedostala . Tak se asi budu muset nechat překvapit- a podle tohoto bych se měla alespoň orientačně zařídit. tak jdeme na to .

"Vexi, jdeme najít místo, na kterém by se dalo bezproblémově přežít pár dní " Nevnímajíc, že mi stejně neodpoví , jsem se rozešla do hlubin lesů, nahoru do kopců, přes pár skalnatých strání.. Se silami na pokraji, prázdným žaludkem a hlavou plnou matoucích myšlenek a názorů jsem se zastavila u menšího jezera, jež lemovaly skalnaté vrchy a stráně. Ano, byl to lom , opuštěný, zatopený, průzračný a ničím nerušený lom. Okamžitě jsem rozhodla. " tady to je. tady zůstáváme kamaráde " .. psík se na mě jen podíval, což se automaticky bere jako souhlas. / alespoň v mém případě / "No. tak a teď ta složitější část, která bude ovšem taky z osmdesáti procent záviset spíš na tobě. Protože, já jsem se nikdy lovu neučila.. a .. a ty si pes, měl bys umět lovit, ne ? nebo používáš nějakou příručku ? já jí totiž chci taky, jestli je to pravda. " pokud nechápavé naklonění hlavy a pohled vypovídající o tom, jak jsem neschopná, když si tu povídám se psem, znamená souhlas, pak Vexi naprosto souhlasil se vším, co jsem řekla, až na tu příručku. zřejmě. - K mému úžasu, se Vexi rozběhl pryč chvíli po tom, co jsem to dořekla. Je to opravdu nadpřirozeně chytrý pes. Já se tedy už nenamáhala a začla shromažďovat životu potřebné věci. Což byl taky docela náročný úkol, stála jsem totiž úplně bez čehokoliv uprostřed nepoznané krajiny, netušíc, co se má dít. Mé hluboké rozmýšlení a tiché naříkání ale přerušil dusot psích tlapek a spokojeného vrčení. Otočila jsem se tedy.. s nadějí, že se večer opravdu něčeho najím, míst toho ale... jsem odskočila deset metrů dozadu, s neuvěřitelným jekotem a pozastaveným srdcem. Přímo přede mnou se hrdě přímil Vex, dokonce i s úlovkem. Jen... to nebyl ten zajíc, kterého jsem chtěla, v čelistech totiž svíral cizí paži. Ano... paži nějakého člověka. bylo mi na zvracení, ale ani k tomu jsem se nezvládla dokopat, v jakém jsem byla tranzu. "Panebože ! fuj ! pusť to ! " vyjíkla jsem, naštěstí poslechl. V tu chvíli se dalo zpozorovat, že ruka držela křečovitě nůž, který z ní teď vypadl . Následovalo dlouhé vzpamatovávání se, opravdu dlouhé, nebyla jsem schopna ničeho jiného, než tam stát a s rozevřenou čelistí znechuceně hypnotizovat tu odumírající ruku. A přesně v těch chvílích jsem byla ráda za to, že je tohle jen sem. / doufám. upřímně/ Po neurčité době se mi podařilo využít té situace alespoň nějak pro můj prospěch, se stále zvednutým žaludkem jsem došla k noži, který ležel kus od ruky a zvedla jsem ho. BOŽE... díky. alespoň něco. fuu.. "no a co teď s tím? počkat. kam až Vex běžel? kde našel, toho člověka- s nožem... ?! mami ? " pomalu na mě doléhal obrovský strach o mě samotnou, jak dlouho ještě ? už jsem trpěla dost. nemyslíte ?? vy tam nahoře ? ...pomoc...
Vynaložila jsem všechen zbytek svých psychických sil, co mi ještě zbýval a donutila se s pomocí několika dřevěných tenčích kmenů, vybudovat přístřešek u jedné kamenné stěny lomu. Už se nepatrně začínalo stmívat, přesunula jsem se pod přístřešek a doufala, že se brzo probudím , nůž jsem měla v kapse, pro případ nouze. "Vexi , ke mně. lehni" ....a tak jsme tam jen leželi a rozímali nad tím, co se bude dít dál. Oči se mi pomalu naplnily strachem, který pak začal vytékat v podobě průhledných slz. Moje jediná opora se ke mně přitulila... Což mi neuvěřitelně pomohlo.

~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~

úterý, leden 2014

"aaaaauuu....!" vyhrkla jsem a otevřela oči, hlava mi třeštěla, jako ještě nikdy. Rozlítly se dveře a do pokoje vrazila máma.

"co se děje Marry ??! "

"ah... bolí mě hlava..... " zaskučela jsem tiše

"dám ti prášek, zvládneš to" pousmála se a odkráčela pro prášky na hlavu, jenže já věděla, že tohle nebyla obyčejná bolest. prostě nemohla. Podívala jsem se nevěřícně k počítači, ale oddychla jsem si. byl to jen sen ... DÍÍÍÍKYBOHU.