In Game

6. Léčebna v.1.0.2

pátek, leden 2015

Já nechci. Ne... nemůžu . Notak .... Marry, nespi ! ..Sem tak hrozně unavená . Už několik desítek hodin jsem nespala, bojím se, vrátím se tam ..Prosím .. nechci....---

~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~

"Načítání, Marrionette, úroveň 5"
"co ? to už? .. počkat.... NE ! " vyjíkla jsem a trhla sebou, zamotala se mi hlava.. a trvalo docela dobrou chvíli, než mi došlo, že stále ležím pod tou cihlovou zdí , se kterou jsem se před chvílí zřítila na zem. O ne. Opět na mě zaútočila palčivá bolest mého zlomeného předloktí. Porozhlídla jsem se, vedle mě se tyčil Remi, probodával mě opravdu přísným a káravým pohledem. Asi ho moje bolesti zrovna dvakrát nezajímaly. Vyškrábala jsem se na nohy a pokrčila ruku, opatrně zvedla pohled k jeho očím a tiše kníkla. Špinavý a nemotorný štěně- to přesně jsem v tu chvílí vystihovala. / No.. Remi očividně nemá rád štěňata .. uh.. /

"Marrionette! " začal ihned syčet " co jsem ti říkal. nelez tam ! "
" Jenže ty to nechápeš, musela jsem zjistit, kde jsme .. "
"- Kde jsme ? ! sakra copak to nevídíš ? Jsme bůhvíkde na ostrově nekonečně daleko od pevniny a kolem sebe máme několik protihráčů co nám jdou po krku! my ty lidi musíme zabít, jestli se chceme ještě někdy probudit ! chápeš to už ? Tohle není hra. Tohle je životní zkouška. Tady si svůj osud vedeš sama. A s tímhle přístupem... sakra brzo skončíš někde rozsekaná na kusy, nebo mrtvá vlastní nemotorností. "
Páni. Nic tak dlouhého jsem od něj ještě neslyšela. Opravdu se začínám bát. Nejen o sebe. Vždyť já tím ohrožuju nás všechny. I Vex se chová líp než já. .............

Než jsem se stačila jakkoliv ohradit, kolem mě se úplně setmělo. nicota.
"Načítám, oprava. Marrionette , úroveň 5 - zlomenina levé horní končetiny, oblast : předloktí " " ah.. díky, to jsem už stihla zjistit taky" byla jsem docela podrážděná. Tak.. kdo by nebyl. Pak jsem ale zmlkla. Odnikud ke mně totiž přisvištěl tenký, skrz naskrz dráty protkaný robot. Ucukla jsem do strany, on mě ihned začal skenovat pohledem. Bytost / jestli se tomu dá tak vůbec říkat.. / byla zvláštní. ultra dlouhé končetiny oproti krátkému tělu. hlavu to mělo jen jakousi provizorní, místo očí to mělo podlouhlou destičku, nějaký panel . . Celou si mě to dlouho prohlíželo. nakonec to vydalo zvláštní chraplavý zvuk a pochopilo, kde přesně se nachází levá horní končetina. Sáhlo po mně a ruku natáhlo. Neskutečně mě to bolelo, ale co. Přežít to musím. Svojí kovovou dlaní se čtyřmi prsty mi to začalo projíždět po předloktí, z dlaně mu pražila nějaká zvláštní energie, teplo, trochu štiplavé a spíš víc chladné než teplé. Chytly mě neskutečné bolesti a já myslela že umřu. Nestalo se , po nějaké minutě a půl skončil a já zjistila, že mi kolem ruky utvořil jakýsi zvláštní povrch, přirovnala bych to k papírové lepence, hodně mě hřála, až trochu pálila. Zmateně mi oči běhaly po lepence a robotovi. Co to ? Jak to?

"Marrionette, léčba dokončena, návrat do hry"

Ocitla jsem se opět před Remim.. a on měl stále stejný káravý výraz. Moc se mi to nelíbilo, moje hlava se sklonila a já začala hypnotizovat zem. Přemýšlela jsem, co mám asi tak říct, pak ale jsem se prostě jenom rozešla směrem podél baráků, zvedla hlavu a začala uvažovat nad tím, o čem se se mnou Remi bavil. Ohledně tohohle místa. Jsme tu sami. Na neznámo kde položeném ostrově, který je ke všemu ještě úplně ohrazený. Je nás tu víc a přesto jsme sami. Všichni proti všem. Ale Reminder se i přesto postavil na moji stranu... jsme tým. A jestli tohle přežijeme, budu maximá- přežijeme ? Počkat... Nemám šanci. Vítěz bude jeden, někdo kdo se zbaví všech protihráčů. Dřív nebo později stejně půjde Remi proti mně... a co já vím, třeba už je proti mně dávno a teď se mě jen postupně a pomalu zbavuje. Nebo je v jiném týmu neb....AH... opravdu se tu nedá věřit vůbec nikomu. Jen Vexovi jsem opravdu schopná svěřit vše. Asi bych se neměla tolik upínat na toho chlapce. Dost mu to tak ztěžuju a .. víc tim ubližuju sobě. Jsem totiž zatím úplně neschopná. Kriste pane. No .. inu. Takže tedy bych možná měla začít uvažovat o oddělení, nebo to udělat jednoduše. Prostě ho zabiju. To nemůžu. Ale není jiná možnost. Buď já jeho nebo on mě. Pootočila jsem se na něj a chvíli přemýšlela. Vypadá zkušeně. chytře a hlavně už taky musel pár lidí zabít. Asi mi neřekne kolik, přece jen je hodně plachý co se informací týče. Ví co dělá. Ale já už na to taky pomalu začínám přicházet . A stále mě to udivuje... ta technika, pomyšlenost. je to celkem pěkná hra, ovšem má svý mouchy, tak třeba to zabíjení. Nebo to alespoň mohli někam napsat . "Pokud spouštíte tuto hru, riskujete své vlastní životy" nebo " Hraní hry jen na vlastní nebezpečí" a tak. Pomohlo by to. Ačkoliv. ono to tam vážně možná je, já nevím, většinou nic ke hrám nečtu, žádné návody ani podobné. Sakra. To jsem zkazila. Jestli tohle přežiju, slibuju.. že budu číst každou malou pitomost co u her bude. Vážně. Pomalu se začínám ztrácet ve vlastních myšlenkách sakra. Měla bych si to někam napsat. Jo počkat.. nemám kam, sice tu jsou roboti co kouzlí lepenky, ale já nemám ani jak sehnat papír. Připadám si tu trošku jako neandrtálec. MM... Zajímavá zkušenost. Matka bude zuřit, určitě zase prospim takovou dob- "AU!!" vyjekla jsem a zjistila, že jsem ze samého přemýšlení zapomněla koukat na cestu a narazila do zdi . Bože, vážně už by mě někdo mohl zabít, jinak se zabiju sama.. a to by bylo dost trapné. Vzhlídla jsem k tý budově co stála přede mnou. no.. dům a já se shodou okolností nosem trefila do zdi, přitom asi deset centimetrů ode mě byla díra jako dveře. / !! / Reminder si to namířil rovnou dírou do baráku, já po menší bouračce taky. A musím říct, bylo to tam zajímavý. Prakticky to byl normální domeček. vybavený asi jako každý jiný. Jen na oko. Měl jedno patro. Toriž, dříve asi dvě.. ale to druhé bylo úplně zničené. ¨Na zemi tam ležely matrace a hadry , nejspíše na spaní.. Jinak byla zařáděná kuchyň . To se dalo čekat .. Podle toho jak se kluk sebejistě pohyboval, řekla bych, že tam nikdo není.. a snad ani nebude. V tuhle chvíli jsem ochotna vřele přimout mrtvolu, ale živého člověka ani za nic. Musím uznat, Nevím jak dlouho jsem nespala....tady. Byla jsem dost vyřízená. Prohodila jsem s Remim pár slov a zjistila, že je to tady bezpečný. A že se tady máme vyspat .. No trochu jsem se porozhlédla, ale pak se ubrala k matracím, kde už ležel on . posadila jsem se na ni, usmála se a nakonec jsem si úplně lehla a zavřela oči .

"opravdu se nemusím ničeho bát Remi ? "

"nemáš k tomu jediný důvod"

"dobře " pousmála jsem se "dobrou noc .."