In Game

15. Za obzor

Panebože. Co jsem to provedla ? Co jsem to sakra řekla? Sem v hajzlu.

Mlčky po mně těkal očima a culil se, vypadal dost nečitelně, nedokázala jsem ani maličko idhadnout, co si myslí. "Co chci? Uděláš ? " pronesl úsměvně, tedy skoro až posměvně. Jen jsem mlčky kývla . zamyšleně se zadíval kolem. Pak na mě. "Tak toho bych měl opravdu patřičně využít. že ? " opět jen oněmnělé kývnutí. "Fajn. Pozítří si o tom popovídáme víc. Teď se připrav, za chvilku se pokračuje ve hře. "..

"Hm? A jak tohle sakra víš ? "

"Jsem admin, drahá.. Vím toho nejvíc . " no to je bezva. Egoisto jeden. Rychle jsem do sebe nalila ještě sklenici vody a přešla na gauč, tam jsem se posadila a vyčkávala. No netrvalo to ani minutu a naprosto se mi zatmělo před očima.

~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○

Načítání, Marrionette, úroveň 7

Pomalu jsem se probrala do šera, nepříjemného zatuchlého pachu a do chladu, který do mě šel z kamenných zdí. Remi, který mě tu okradl při minulé části hry, už je dávno v tahu. No bezva. Na spánku mám akorát šlic od kovového řetězu. Tak bych se asi měla pomalu vydat raději zpátky za Chesterem.
Sesbírala jsem se ze země a koukla na Vexiho, ležel na chladné podlaze se mnou a čekal, až se jeho drahá pánička uráčí probrat. Poté se pomalu zvedl a oklepal. Roťapal se se mnou, vypadal hezky odpočatě. Vyšli jsme na vydlážděnou 'silnici', která byla mezi domy a u lesa se pomalu napojovala na písčito-hlinitou cestu. Kostky v dlážění byly tiché, jen jsem občas nakopla kamínek a ozvala se tichá ozvěna jeho dopadu kamsi.
Cestou jsem hodně přemýšlela , možná až moc. Měla bych si spíš dávat pozor na to, co se děje v okolí . O tom mě také přesvědčil Chester, o deset minut později. Přesně po té době se mnou prudce šlehl o zem tím , že mě zezadu chytl kolem hrudě a strhl mě na dlažbu. "AAUU! " vydralo se ze mě bolestné zaškemrání , Chester nade mnou jen klečel a káravě mě sledoval.

"mohl jsem být kdokoliv, z těch vrahů tady, a ty jenom prostě au ? měla by sis hlídat zadek. " Pronesl a pousmál se, zvedl se na nohy, já chvilku za ním , Vexi si poskočil a pozoroval ho .

"Kde máš vůbec koně ? nechodí s tebou všude ? " Tiše se rozesmál a zavrtěl hlavou .

" Můj kůň není pes, drahá " Zavrněl klidně a šel městem dál , vzdalovali jsme se od místa, odkud jsme přišli a Chester tam má pravděpodobně stále hřebce. aha. Chvilku ticha vyrušil ptačí křik. Prudce jsem zvedla hlavu k obloze, když se mi podařilo proti slunci trochu zaostřit, zjistila jsem, že nad námi krouží orel. Velký a plný sil . mh.. ptactvo jsem si nikdy neoblíbila. Mám z takových tvorů spíš respekt. I obyčejné zebřičky a sýkorky raději obcházím obloukem . Děsí mě ty zákeřné zobáky. ...Zatímco já jsem obdivovala oblohu a sama se sebou monologovala o tom ptákovi, Chester značně přidal do kroku a co nejrychleji mě zatáhl pod střechu jedné polorozpadliny. Tiše jsem vyjíkla a zmateně se na něj koukla. "Sledoval nás. "

"Pták? " Pozvedla jsem obočí a sledovala ho s výrazem , který jasně ukazoval, že nemam zdání o co jde.

" Orel, když už. " Odkašlal si, no jasně . "A ano. ten orel nás sleduje. Je to jeden z avaträrů , kterýho si zle vybrat z nabídky hned při přihlášení , zapomnělas ? " Popravdě ? ano, zapomněla , ale to jsem raději neřekla, jen jsem ho mlčky sledovala . A pokusila jsem se mu vysvětlit, že je to JEN orel a ti mluvit neumí, pokud vím. Takže je nulová pravděpodobnost, že by svému pánovi mohl vyzradit, kde jsme . Na to ihned reagoval. " Ale mohl drahá, neumí sice mluvit, ale stejně jako tvůj psík , pokud sis stihla všimnout, i ostatní zvířata skvěle rozumí svým pánům. to znamená , že by nás jeho majitel dokázal vystopovat do půl hodiny, kdyby jsme se neschovali, chápem ? Ptáci jsou v tomhle ohledu hodně výhodní , pokud je člověk , co umí bojovat , ale potřebuje nějakého spolehlivého stopaře, Orel je skvělá volba . Daný člověk pak má opravdu obrovskou výhodu a šanci na výhru. " Mlčky jsem kývla, v tu chvíli mi probleskla hlavou jistá otázka, už už jsem se chtěla zeptat, ale nakonec jsem usoudila, že to raději ještě tahat na povrch nebudu a zeptám se jindy. nebo až najdu nějakou vhodnou chvilku .

" mhm .. no a kam teď jdeme ? " Pootočil se ke mně , mlčky se usmál .

" Už jsem vymyslel, co po tobě budu chtít. " Špitl. Ne , s mojí otázkou to naprosto nesouvisí . díky. Jen jsem nechápavě svraštila obočí a zavrtěla hlavou , úsměvně se otočil zpět a prolezl zničeným oknem ven . Bylo to z druhé strany domů , tedy za nimi, Asi pět metrů před námi byla obrovská mohutná zeď, která určuje hranice herního pole. Ano, je to ta zeď, ze které jsem před několika dny sletěla. Gratulace všem, kteří si na to vzpomněli. Mám tam šlic pomalu doteď . Počkat ne , teď mam novej, od toho blbýho řetězu ... Nicméně. Ta zeď, o které jsem se zmínila a stála před námi , byla napůl spadlá . A to tak, že se přes ni dalo přelézt. Chester vyskákal pár stavebních kamenů a posadil se nahoru na zeď. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem vylezla k němu , posadila jsem se na zeď a hluboce nadechla. Výšky mi občas dělají problémy. Kort, když sedíte na něčem tak strašně nestabilním , mlčky jsem se odhodlala pohled zvednout a hned jak jsem to udělala, málem mi spadla brada. Před námi se rozléhalo nekonečné množství vody, které se třpytilo jako miliony diamantů . Okouzlující . A nějaký jiný pevninský kus byl v nedohlednu , nikde ani stopy. Slunce pomalu oranžovělo , dostávalo se k okraji hladiny vody, za kterou docela rychle začalo mizet, v těch chvílích se voda rozzářila červenou a oranžovou barvou . ALE. ne jenom to. Přesně v té oblasti, kde se voda spájela se sluncem , se dalo zahlédnout několik obrysů . Naprosto netuším , co to je , ale ihned jsem klepala na Chestera a ukazovala do dálky na ten nerozeznatelný obrys před námi .

"Tam ! Tam ! co to je ?! " Vyjekla jsem tichounce a plná zvědavosti ho sledovala. pak jsem mžourala do dálky a snažila se rozeznat, co tam tak může být. Chester se na mě podíval , musel se nade mnou pousmát, pak se klidně nadechl a odpověděl na otázku.

"My..."