In Game

24. oko za oko..

Plížila jsem se pomaličku lesem a často se ohlížela. Nemám Vexiho, musím tak zastat další pár očí. A popravdě, doopravdy mi tu chybí. Nejednou mě upozornil, ba dokonce zachránil před hrozbou. Ale co se dá dělat. Všechno jednou končí. Já se nyní musím soustředit na můj konec. Buď to bude rychlý, nebo se pokusím vyhrát a všemu dát sbohem. Když tak nad tím uvažuji, jestli tohle vyhraju, změním celý svůj żivot. Od základu. Přestanu hrát počítačový hry a chytnu se reality.
Rychlým poklusem jsem přeběhla ke zdi , která určovala konec hrací plochy, a vyšplhala na ni. Pak se pomalu postavila a rozhlédla kolem. Jednou z výhod je vědomost, že má jen nůž. Kuš jsem mu vzala. tak bych relativně měla mít něco navíc. Jestlipak mě kluci sledují....
Rozhlédla jsem se po nekonečně modré, lesknoucí se hladině vody a pousmála se. Slunce již před několika chvilkami vylezlo a já se tak nemusela bát nočního útoku. Rozhodně ne dalších dvanáct hodin.
Přestala jsem rozmýšlet a po zdi přešla o kousek dál. Asi dva metry ode mne stála budova. Bytovka v celkem pochroumaném stavu. Ale co. Nádech, výdech, nádech, výdech, skok!
S rozběhem jsem se odrazila od kraje zdi a vyskočila směrem k budově. Podařilo se mi padnout na střechu, při dopadu jsem ale štrejchla holení o hranu budovy a docela nehezky si ji sedřela. Noha ihned propukla v pronikavou bolest, ostré pálení a neodbytně o sobě dávala znát.

To byl celkem iritující pocit.

"Ahh...kurv.." sykla jsem si, když se mi konečně podařilo postavit se na nohy a vykoukla jsem zeshora bytovky, jestli něco neuvidím. Kolem byl klid, kuš jsem si schovávala za pasem. Po necelým pěti minutách hrobového ticha jsem zaslechla dusot. Ale opravdu četný dusot. S výrazem nicnetušícího jsem se rozhlédla kolem a snažila se vypozorovat, odkud to jde. A nemusela jsem ani dlouho čekat. Do pár sekund zpoza rohu vyběhlo stádo asi o deseti ledňácích. Všichni byli urostlí a vznešení. Přesto rychlostí blesku utíkali směrem k lesu, za nímž je jezero v lomu. Že by až taková žízeň?
Ne.. Brzy jsem zaslechla skřek dravce a ihned mi došlo, jakého. Prudce jsem se svalila k zemi, popadla kuš a připravila ji. Mezitím se zvuk dravce pomalu ale jistě přiblížil. Zvedla jsem hlavu k výšinám a začala ho hledat, jen co se mi to povedlo, zbystřil i on mne. To jsem ale nečekala, zamířila a střelila......

S šípem v hrudi se snášel k zemi rychlostí šípu, ale na zem nedopadl. Pár metrů nad zemí problikl jeho kroužek na noze a on zmizel stejně tak jako Vexi. Neopovážila jsem se vykouknout ze střechy směrem k zemi. Možná tam je Remi a toho opravdu vidět nechci. Zkontrolovala jsem, zdali se někdo neplazí po zdi, po které jsem přišla, a následně jsem se spustila dolu. Další cíl? Jezero. Sklidila jsem kuš, vytáhla nůž a pevně ho sevřela v pěsti. Následně vyběhla mezi bytovkami co nejrychleji směrem, jakým se před několika minutami hnalo stádo. Stejně nechápu, co je tak vyplašilo.

***

O několik desítek minut později už jsem procházela klidně lesem, jednou z jeho nejtmavších a nejhustších částí, a uvażovala nad dalšími kroky. Nevím, čím to je, ale když jsem tady takhle sama a klidná, celkem klidně a dobře plánuji jak dál. Bohužel ale nápad, jak se ho zbavit úplně, mě ještě neosvítil. Jo, holt budu muset ještě vydrżet.

Prsty jsem pomalinku projížděla po hrbolaté kůře zdravých jehličnanů. Byly urostlé a zelené, bohaté na šišky. Půda kolem zase na živiny. Taková prostředí, provonělá mechem a jehličím, dokážou uklidnit. Cestou jsem i zavadila o trsy borůvek a jahodníky. Samozřejmě jsem se zastavila a udělala si čas na to nějakou si utrhnout a sníst. Přecijen už začínám mít trochu hlad. Únava ale naštěstí není. Spím dobře. V hustém lese jsem musela projít potokem, což bylo snad jenom dobře. Zastavila jsem se tam a omyla si bolavou nohu. Ledová voda ve spojení s otevřenými ranami tvořila neuvěřitelně velikou bolest, jež mi projížděla celým tělem a napínala celý nervový systém. Ale bylo to nutné. Nerada bych se dostala k zanícení, nebo hůř. To už bych se rovnou mohla zastřelit sama.

Bylo to kolem odpoledne, troufám si odhadnout, a já vyšla z lesa ven. Na malinkou travnatou plochu, kde se nenacházelo nic neż tráva a o kus dál konec . tedy konec téhle traviny. Byl tam útes, pod ním jezero, ano, podařilo se mi dojít k lomu. Bohužel úplně z opačné strany. Myslela jsem, že vyjdu dole u jezera, ne tady nahoře. Sedla jsem si ke kraji a pomalu shlédla k vodě. Byl tam hrobový, přesto nádherný klid. Takže tady tudy sem Reminder skočil. No teda.. Já bych neměla nervy na to, skákat z takový výšky. Ani za milion. Stačí mi ta husina, která naskočí , jen co si něco podobného přesatavím. Fujky.

Po chvilince koukání po okolí, dýchání čistého vzduchu a vnímání šumění stromů, jsem zaslechla celkem známý zvuk. Bylo to vrčení, prolnuté s občasným chrochtnutím. Ozývalo se to zezdola. Rychle jsem sklopila pohled a v lomu uviděla bestii. Mojeho kamaráda z kamenného bludiště. Ploužil se v vodě, tam začal hltat vodu. Koukal kolem sebe a měl se opravdu napozoru. Ani jsem nedýchala, co kdyby mě zahlédl a rozběhl se sem nahoru? To bych zdechla. Jakože fakt. Raději jsem ho sledovala v jeho přirozeném prostředí. Napil se, tlamu měl ale i tak od krve. Možná právě pozřel oběť. Kěžby to byl Remi. Panebože co to říkám ?! Protáhl se a rozešel k přístřešku, který jsem na začátku hry vybudovala pro mne a pro Vexiho. Tam se schoulil a hned jak se přestal hýbat, nebyl téměř vidět. Musela jsem uznale pokývat hlavou. Páni, ten má život. Pokud se pohybuje tady a v okolí, tak možná vím, komu patřila ona ruka, kterou mi přinesl kdysi Vex k nohám. Asi nevinná oběť obluďáka. Tiše jsem si oddychla a zavzpomínala na úplný začátek, kdy jsem z toho měla spíš srandu, než hrůzu. Kdy jsem se těšila. Na novou hru a na onu dobu, kdy jsem poznala toho milýho klučinu, jenż se málem utopil tady v jezeře.

"Ale nene, tak ty jsi tady? " ozval se za mnou jeho hlas, přičemž jsem málem odskočila šokem dál. Sevřela jsem nůž a vymrštila se na nohy. Pomalu a nejistě se otočila na něj.

...