In Game

7. Na útěku

"Hej Marry. Marry vstávej. "
Ozvalo se nade mnou. Mh.. Sakra. Jsem Strašně unavená . chci ještě spát.
S velkou námahou jsem otevřela oči. A vlastně když teď tak přemýšlím, nechápu, proč sem to dělala. Mohla jsem dělat , že jsem v bezvědomí. A spát. Třeba by mi to prošlo. No nic. Nestalo se, nevadí. Rozkoukala jsem se okolo. Nade mnou se tyčil Remi s jeho typickým vážným výrazem. Mohl by si na to dát patent, pojmenovat to třeba 'Remiface' nebo cokoliv podobnýho. ( jo. Moje kreativita nezná mezí..) Tak nějak jsem se zvládla probudit a vyškrábat na nohy.
"Co je Remi? " zachraptila jsem.

"Někdo se objevil ve městě. Chce to zbraně a ticho " coo?! A jaj. Panika ! Kde je Vex?

"Vexi? " zpoza rohu vyběhl bílý psík a koukl na mě. Sedl si přede mě a čekal. Asi věděl, že bude třeba útoku. Jak já mu teď závidím. Vypadá drsně. "D..dobře. Mám u sebe nůž. Víc nic"

"Tak snad alespoň to ti bude stačit. " rozhlédl se kolem, sáhl si k pasu pro řetěz a připravil si ho do ruky. Vážně s tim umí pracovat? No fajn. Sem ale docela vynervovaná.

"No to doufám. Kudy jdeme ?" nervozně jsem těkala pohledem kolem a uvažovala, jaká budou má poslední slova před smrtí. Možná něco jako 'sláva novodobým hrám!' a do toho tónu bych přidala opravdu spoustu ironie. Jo, to by šlo.

"Zadem vyjdeme za paneláky. Budeme mít na vrch. Budeme se držet spolu, jasný? "

" a ..nemělo..by to být naopak? Každej zvlášť? Jako aby po nás nešli, až uvidí že jsme tým. Budeme pro ně dobrej terč. "

"Vůbec. " Usmál se na mě. " pokud uvidí, že jsme spojeni, budou se držet zpátky. My jsme tým. Chápeš? A tým je silnější než samostatní jedinci. " aha? ..

"N.. No a jak víš, že oni spojení nejsou? "

"Prostě to vím. "

"Už ses s nimi někdy setkal? " Nastala odmlka. Jen mě tiše sledoval, trochu zkoumavě. Pak opatrně kývl .

"Jo. Setkal. " Pronesl stroze. Pak jsem tedy opatrně přikývla, nehodlám ho tolik vyzvídat.

"Mm... Tak teda jdem ? " Mávl na mě rukou a rozešel se dírou ve zdi za paneláky. Tam to bylo zarostlé, ale prázdné. Docela fajn místo, něco na zašití. Třeba by se to tu dalo přežít jen tak v klidu . ne? No navrhovat to nebudu, ještě by mě zakousl. Ohlídla jsem se po Vexovi. Šel u nás .. Celkem klidně. Remi se zastavil na rohu domu a stál. Zadíval se před sebe, tam byla další cesta za paneláky. On vykoukl za roh a nasucho polkl. Jednu ruku měl sevřenou v pěst, já se ohlížela za nás, jestli taky náhodou někoho nenapadlo, jít se podívat za paneláky. Prosím ne. Jemně mě chytl za kraj trika a zatahal za něj, já tak strhla pozornost na něj a čekala, co mi chce. Kývl hlavou směrem k uličce za paneláky před námi. Nojo. Ale to musíme přeběhnout těch padesát metrů k nim, aniž by si nás kdokoliv všiml. Zvedl ruku a natáhl ji před sebe. Ukázal přímo k uličce, v druhé ruce pevněji sevřel řetěz.
"Tři. " špitl.. a je to tady.
"Dva" asi mi vylítne srdce z hrudníku.
" jedna.." poslední nádech a výdech. C
Vexi se přikrčil. Já vlastně taky
"Teď- běž." sykl urychleně s pohledem upřeným do prostoru za rohem baráku. Já jsem i s vexem vyběhla směrem rovnou k uličce naproti. Tolik adrenalinu jsem v sobě ještě neměla. Běžela jsem aniž bych cokoliv vnímala . prostě bez otáčení sem se řítila do bezpečí, ale Remi ne. Za mnou se ozvalo cosi jako nesouhlasné zavrčení, ale ani na to jsem se neotočila. S vexim se nám podařilo dostat se do bezpečí za paneláky. Zase. Až teprve teď se moje tělo uráčilo začít vnímat okolní jevy a otočila jsem se za Remim. Ten se právě krčil u země. Stále koukal do volněho prostoru mezi našemi paneláky. Tak jsem tam opatrně nakoukla taky. Nikde nikdo. Tak co řeší Remiáš? Mh.. Zaluskala jsem. Koukl na mě a já ihned rukama naznačila, aby šel k nám. Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Narovnal se a rozešel se směrem ke mně. Ale pak zatočil a šel přímo na ulici před paneláky.
"Doprdele co to děláš?!" vyjíkla jsem za ním tence. Řetěz uchopil do obou rukou a šel dál. Zastavil se přímo na ulici. Nekoukal nikam jinam než před sebe. Stál tak jako živej terč. Sakra.
Nic se nikde nedělo. Ani nožka. Tedy prvních deset sekund. Pak se mezi našema dvěma paneláky , kus za jeho zády objevila postava. Vyšší , mužské proporce. Rozešel se k Remimu a já málem chcípla. Doslova. Bála jsem se o něj. Naštěstí jsem nevydala ani hlásku, ještě by si mě všiml a šel za mnou. Vex nastražil uši a začal se ohlížet. Mezitím jsem podvědomě uslyšela o kus dál nějaké až povědomé klapání, prozatím jsem to ale naprosto ignorovala. I když se to přibližovalo. Muž v černém kabátu s bílými mírně prošedlými vlasy mířil k mému spoluhráči. Ten se ale stihl včas otočit. Prudkým otočením dodal řetězu dostatečnou rychlost a sílu. Přetáhl cizince po hlavě těžkým kovem. Ten jen hekl a nechal se strhnout o kus dál k zemi. Remi si ihned řetěz vrátil do rukou, aby mohl popřípadě útočit. Urychleně koukl na muže na zemi. A v tu chvíli přišlo na řadu ono klapání, co jsem slyšela já. Už se přiblížilo dostatečně. Kolem nich se během chviličky cavlem prohnal kůň, i s jezdcem. Ten měl v ruce vlastnoručně vyráběnou kuš. Střelil po muži v černém. Trefa. Ostrá šipka z něj se mu zarazila do spánku . nestihl se ani sebrat a padl zase k zemi. Z hlavy mu vyteklo trochu krve. Šipka byla zaražená v jeho lebce. Možná by žil, co já vím, to by ale nesměl dostat další ránu . A to ke všemu nožem. Do krku. Od Remiho. Mmm. Rozsekl mu hrdlo. Udusil se, padl k zemi a Reminder ho okamžitě začal prohledávat. Chtělo se mi trochu zvracet. Muži z úst odkapávala krev. Ve spánku měl šipku a do rány na jeho krku bych mohla strčit ruku. To se ale zase ozvalo klapání. Jezdec se evidentně otočil a zamířil si to rovnou za náma. Ihned jsem pískla a mávla rukou k sobě. Můj věrný spoluhráč se okamžitě rozběhl ke mně. Zalezli jsme do uličky dál.. A procházeli mezi zdí a paneláky. Opět dost zarostlá část. Remi si pevně držel řetěz a přerývavě dýchal. Upřímně, tohle byl zatraceně velkej risk.
"Jak jsi ..?" vykoktala jsem a ohlídla se, za náma čisto. Jen vex.
"Co.." zachraptil a pootočil se na mě s klidným úsměvem.

"Mohli tě zabít! "

"Ne..nn..nemohli. Na to jejich taktiky až moc dobře znám. " ohradil se. A já jen přikývla, netušíc o čem mluví..
Bála jsem se to dál rozebírat už jenom proto, že jsem se z poloviny snažila klidnit sama sebe. Málem mi totiž explodovalo srdce. Moje slabé ubohé srdíčko, které je zvyklé na sezení za počítačem a spaní. No.. Snad si dokážete představit, co se mnou tahle vražda dělala. .....