In Game

22. begin again

Nádech.. výdech... S ostrým pískáním, jenž se mi dralo do mozku, jsem se pomalinku začala probírat. Plíce začaly celkem nepříjemně těžknout, dostával se mi do nich vlhký hustý vzduch. Ani jsem ještě nestihla otevřít oči a v mysli mi už lítalo tisíc myšlenek ohledně toho, co bude. A ve chvíli, co mi došlo, že jsem se probrala v lese u vody ve hrách, hned jsem vylítla na nohy. Může tu být. Kdekoliv.
Sáhla jsem si pro kuš, kterou mi dal Tomm a sevřela jsem ji v ruce. Oči vystrašeně poletovaly od křoví ke křoví a plíce měly co dělat, aby stíhaly okysličovat mozek. Roztřesenými prsty svírala kuš a snažila se vymyslet nějaký kvalitní postup práce.

1. Najdu si přístřešek. (Při nejmenším cokoliv, co by mi poskytlo úkryt v noci. )

2. Sehnat si potravu( teda pokud se vůbec dožiju pocitu hladu)

3. Uklidnit se ( což by asi mělo stát místo bodu 1)

Bezva. Tak to bychom měli. A teď zařídit první krok. Znova jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe a prohlídla si místo, na kterè mě šoupli.
Kousek od mé pravé ruky se nacházel hustý les, plný ještě hustějších křovin. Takovè místo je extrémně vhodné na hru nálety nebo na schovku. Na opačné straně se naopak rozprostírala taková skromnější loučka, jež ji protínal potok s čistou vodou. Linul se dál do lesních prostorů. Bezva. Pomalu se mi podařilo doplazit se k vodě. Vymlela si koryto, vedle proudu byl asi půl metru písek a pak až se zem zvedla a začala normální lesní tráva . takže já jsem si zalezla do písčitého koryta k potoku a tam jsem se schovala. Musím se trochu probrat. Do dlaní jsem si nabrala trochu vody a opláchla si obličej. Bože.. Prosím. Už to chci mít za sebou a je mi opravdu jedno, jak to skončí.
Kousek za mnou se ozvalo rozlomení několika větviček a tichè zafunění. Zamrazilo mě v zádech tak, otočit se za zvukem, byl ten nejtěžší úkol na planetě Zemi. Ale povedlo se. A hned jak jsem spatřila stvoření postávající kus ode mne u koryta, musela jsem se pousmát nad vzpomínkou na něj. Ten den, co jsem ho viděla, když mi ho Vexi ulovil. Původně jsem byla přesvědčená o tom, že to je jelen. Ve finále mě ale pan Já-jsem-dokonalej-ale-stejně-tě-budu-chtít-zabít-mrcho přesvědčil o tom, že to je ledňák. Takže tak. Teď jedno z těchto vysokých zvířat postávalo u koryta řeky a popíjelo vodu. Mě nezaregistroval. Nebo měl moc velkou žízeň, tak mě zkrátka radši ignoroval.
Trochu jsem se zachvěla v důsledku chladného vzduchu vycházejícího z potoka. Jen jsem ho několik málo minut sledovala, než mě napadlo, že by bylo výhodné ho zabít. Potřebuju potravu. Vex byl opět u mě. Nikdy se netoulá. Jen tiše seděl a využíval vody stejným způsobem, jako právě ledňák. Pomalu jsem sebrala kuš a nejistě namířila na stvoření. Nemám přeci kam to maso dát. Nemám žádný přístřešek a ani jsem si nestihla ještě vybrat místo, kde se hodlám usídlit. A hlad taky zatím nemám. Skladovat ho nebudu, maso by dřív uhnilo, než bych se k tomu dostala. A s touto myšlenkou klesla kuš k zemi. Rozhodla jsem se mu dát pokoj. Nebožákovi malýmu.. Jeho oči se leskly a klidně mě dál pozorovaly. Kdybys věděl, jak blízko jsi měl teď smrti. Stačil by vlásek jiné myšlenky a opravdu bych vystřelila. Ale nevystřelila. Ne teď. "Přijdu si pro tebe " šeptla jsem a pomalu se zvedla, přesto ale lehce přikrčená, nebudu riskovat. Pomalým krokem jsme se ja i Vex rozešli podél koryta potoku v naději, že nikde tady momentálně Reminder není. Tímto způsobem nás naše kroky zavedly až ka malé skalnaté oblasti. Bylo to opravdu menší místo, ale bylo to fajn, protože se všude tyčily vysoké balvany , mezi kterè se snadno zaleze a poskytují dostatečný úkryt.
Tady se prozatím usídlím. Je to asi to nejrozumnější, co teď udělám.

Na určené místo jsem si pak pomalu nanosila několik silných klacků, dále taky slabých, protože budu chtít i topit, he? Kolem bylo celou dobu hrobové ticho a ani na nebi jsem nezaregistrovala pohyb dravce. Tak se zdá, že jsme od sebe prozatím dost daleko.
Kolem večera jsem seděla mezi velkými balvany v trávě a přemýšlela, co zítra. Z přemýšlení mě ale nepříjemně vytrhl vrčivý zvuk kousek dál. Pohyboval se taky někde u kamenů, ale nebylo přes ně nic vidět. Je to tu jako velké balvanové bludiště..
Zmlkla jsem, ani nedutala. Teď mě nesmí nikdo objevit. Ještě je moc brzy. Zvuk neustál, jen se stále motal kolem, a dokonce mi přišlo, že se blíží. Vylovila jsem si nůž zpod oblečení a pevně ho sevřela. Teď je mi kuš celkem na nic, je tu moc těsno. Byla jsem vyděšená, přesto ale mi hlavou prolítl celkem fajn nápad. Bez váhání se moje ruka zachytla o jeden z výstupků na kameni a já se začala sápat nahoru. Hhh sakra. Měla bych zlepšit fyzičku.
Konečně se mi podařilo vylézt aż nahoru a zjistila jsem, že je odtud perfektně vidět na vysokou mohutnou bestii s krátkýma končetinama a krátkým, v některých částech až ostnatým, osrstněním. Zuby byly naskládány ve dvou řadách a pěkně neudržované, a ke všemu slintal. S tichým polknutím veškerého mého strachu jsem ho pozorovala. Odtud by se pravděpodobně dala použít ta kuš, že ?
To bych ji ale nesměla nechat dole pod šutrem, že ?
Hm.

Tak to bude marný. S nadějí, že zůstanu nepovšimnuta jsem se rozhodla skočit z mého kamene na druhý, jen kousek vzdálený. Bohužel ale dopad byl příliš tvrdý a já na sebe pozornoat upoutala. Ozvalo se nepříjemné , skoro až chrochtavé zavrčení a už se zvíře sápalo za zvukem . tedy za mnou.
Bez váhání jsem se rozběhla po kameni a jako ten jelepší parkurista skákala z kamene na kamen. Bohužel mi ale moje výpočty nevišly, netrvalo dlouho a u jednoho z posledních kamenů se mi zvrtla noha v kotníku a já letěla rovnou na držku. Jediné co moje tělo dokázalo zaregistrovat, byla pichlavá bolest v ruce a zároveň ostrá pisklavá v hlavě. Před očima se mi zatmělo a v uších se mi rozezněly tiché pisklavé zvony..

----

Tak dlouho jsem tu kapitolu psala, a stejně je z toho takovej guláš ! Já se na to vykašlu :< :D