In Game

9. Výslech

~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○ ~~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○~ ~○

Načítání, Marrionette, úroveň 5

"Remi? " sbírám se pomalu ze země a koukám na něj. Ihned se zvedl a odkašlal si, rychle se vydal dál na cestu.

"Ano Marry? " Pootočil hlavu , já ho rychle doběhla a semkla rty, vlastně jsem zapomněla, co mu vůbec chci. Možná se mi chtělo rozebírat taktiku, ale nevěděla jsem, jak mu to podat.

"Eh.. Já... Když jsem se probudila.... Šla... Šla jsem ven-"

"-Ano to zní velice zajímavě Marry. Ještě něco převratného pro mě máš?" Pronesl čistě bez jakéhokoliv zájmu. Bylo mu asi jedno, že mě přerušil v půlce proslovu, vlastně i to, že mě právě připravil o všechna slova. Dík.

"....eh...." Nastala chvíle ticha. "Někoho jsem potkala. " Vyhrkla jsem po chvíli, aniž bych vlastně chtěla. Jeho reakce mě docela překvapila. Po mých slovech zastavil. Otočil se. A s trochu zkoumavým a zaraženým výrazem si mě změřil. Následoval krátký úsměvný výdech.

"Vážně? A byl to fešák? " zeptal se až s přehnaným zájmem. Znělo to od něj dost nehezky.

"Co? Ne, tak jsem to zrovna... Nemyslela. Tedy ne že by nebyl, ale nezačala jsem s tím proto, abych ti tu vykládala, jakej to byl fešák. Já začala z úplně jiného důvodu." ticho. Pomalu se rozešel dál a čekal, až budu pokračovat. " Já, když jsem se ráno probudila, byl..byla jsem zmatená. Jako.. Obvykle. Rozhodla jsem se ale trochu vzchopit. Tak tedy... Dobila jsem energii a šla ven. Na procházku. Trochu se uklidnit. Popřemýšlet o hře. Jaký máš asi plán. Jak to mám vymyslet já.. A.. Tak. No a vyrušil mě z toho chlap. Narazila jsem do něj, nev.. Nevypadal nijak staře, ale i tak. Nahnalo mi to trochu strach. Působil... Chladně" ošila jsem se a na chvíli zmlkla. Pobídl mě tichým "hm" abych pokračovala. "Vynutil si ze mě jméno.. A řekl mi své. Pak mě, díky bohu, poslal zpátky domu. No...n..když jsem si večer lehla do postele a koukla na...m...mobil, byla.. Tam zpráva. " Moje poslední slova byla již jen ztěžka slyšet, ale on přesto slyšel. Doopravdy ho to zaujalo.

"Co tam stálo, Marry? "

"Ah .. Ahoj krásko, doufám... Že jsme s..se dnes neviděli naposledy " Semkl rty a podíval se mým směrem. Zřejmě neví co dodat. Pak ale vytáhl řetěz a rychlým šlehnutím rozbil okno, ke kterému jsme došli. Pomalu se sklonil a zalezl dovnitř. Tak jsem neodmlouvala a vlezla vyskleným oknem za ním, Vexe jsem ani nemusela pobízet, následoval mě ihned. Dostali jsme se kamsi do sklepa, chlad, vlhko a nepříjemný zápach. Bylo tam dost šero, skoro až tma. Vyšel potichu po kamenných schodech ke kovovým dveřím. Koukl na mě.

"Myslíš, že tam někdo je? " na jeho obličeji se objevil odvážný a hravý výraz. To to opravdu bere jako hru? To mu ještě nedošlo, že je to doopravdy o život?

"Hm? To jako fakt? No... Mož..možná ne. Al...Ale nevěřila bych tomu. Nedělej to ... C...co tam vůbec chceme?"

"Jídlo. Zbraně. Odpočinek. ....chtěl bych si s tebou taky trochu popovídat o tom, cos mi tu vyprávěla"

"Vážně?? " kývl. Já kývla nazpět, že může otevřít dveře. Vzal za kliku a pomalu otevřel. Do místnosti se vlilo prudké světlo. Trochu oslepující, ale bylo ticho. To je pozitivní. Vešli jsme, ani nedutali. Byl to typický polorozpadlý barák, dříve rodinný. Dokonce i jeho druhé patro stále drželo. Ačkoliv nevím jak moc stabilní bylo ve skutečnosti. Remi působil velice klidně . jak . jak?! .

Jeho kroky se zastavily u potrhané pohovky, stojící v rohu těsně u zdi, posadil se a pobídl i mě.

"Vážně je to tu bezpečné? Po tom od čeho jsme se právě vzdálili, mám opravdu velké pochybnosti o bezpečnosti tohohle.... Místa. "

"Ano, je to bezpečné. " Velice gentlemansky si přehodil nohu přes nohu. " Budu se ti muset omluvit, nemohu ti bohužel nabídnout čaj ani zákusek. Jak vidíš, jsem na tom dost bledě . " Rozhlédl se kolem po polorozpadlém domě, jako by mu to zde patřilo. Musela jsem se jeho drasticky smutnému tónu zasmát, v téhle situaci mě docela uklidnil.

"Já..já..to asi přežiju. Díky. "

"Výborně. Tak začnem. Cože to tam stálo? Že by se chtěl opět sejít? Že jsi kráska? " Uculil se. Vex vyskočil na pohovku a lehl si mi na nohy. Zamyšleně jsem se mu začala prohrabovat čistou bílou srst.

"No.. Jo. Já.. Nedávala jsem mu ale číslo, ani bydliště..n..nic"

"Já vím.. Je mi to jasný. Eh.. Jakže se jmenoval? "

"Chester. " ..Kývl a semkl rty. Ačkoliv nechápu, proč se se mnou chtěl bavit o tomhle, TEĎ, bylo to i tak příjemné. Svěřit se. Sebrala jsem tedy odvahu a nadechla se : " Víš Remi.. Celkově na mě působil dost zvláštně. Byla jsem z něj vyděšená, šel mi mráz po zádech. Měla jsem v plánu odejít, ale stáhl si mě k sobě a vynutil si jméno. Pak se představil on mně a poslal mě pryč."

"A víc nic? Prostě se jen představil a šel pryč? " souhlasně jsem kývla. Chvilku nad tím uvažoval. Bylo na něm vidět jisté zaujetí. Páni. To je snad poprvé, co se doopravdy zajímá. "No a příjmení ti neřekl? Ani..ty jemu?"

" ne.. Ne.." Tímto skončila ta důležitá část celého rozhovoru. Pak jsme si to spíš jen opakovali a zkoušeli se dopátrat něčeho, nějakého smyslu nebo důvodu. Marně. Spíše mě zaskočilo, co na konci naší debaty navrhl. - najít ho znova -

Ha. Ha . ha. To bylo opravdu to poslední, co bych chtěla dělat. Jít za šílencem, kterýho jsem potkala v lese.
"Vždyť ani nevim kde ho hledat! " Namítla jsem ihned.

"No kde asi, tam, kde jsi ho potkala posledně. "

"To nevyjde." Načež mi má slova začal ihned vyvracet. Nastala taková menší hádka , kterou jsem samozřejmě prohrála. A to jsem žena. Ženy by neměly prohrávat hádky. Nikdy!

Po asi hodinové slovní přestřelce a několika hádkách jsem jen oddaně kývla a vyřízeně vydechla .

"Fajn! " Dal mi dobré důvody. Je to někdo, kdo umí víc než ostatní. Je to někdo kdo chce další kontakt. A nemyslím si, že něco intimního. Právě naopak. Stoprocentně jde o něco důležitějšího. Dobrá. Najdu ho. Zkusím to a uvidím. Pokud se ráno proberu, pokusím se ho zkontaktovat. A..nějak se dopátrám toho, jak dostal moje číslo a o co mu tedy jde. A jestli se mi něco stane, ZABIJU REMIHO.

***

Pomalu jsme se z domu přesunuli celkem bezpečně i s naším hlídačem do horního patra a z něj vylezli na střechu. Všude klid . Shora bylo hezky vidět do okolí. Na kamennou cestu mezi domy , na domy naproti nám a les za domy byl vidět také. Musím uznat, tohle vypadá jako velice výhodná pozice. Posadila jsem se ke kraji střechy a zahleděla se dolu. Nikde nikdo. Vypadalo to mrtvě.

"Je tady někde někdo?" koukla jsem k Reminderovi. Ten kývl a pousmál se. Zvedl ruku a poukázal k jedné rozpadlé bytovce.

"Tam .. V té budově. Je tam docela početná skupina lidí, jsou to lovci. Tak pozor na ně. Shromažďují si tam veškeré zbraně a jídlo. Což...mi tak připomnělo, jsi hladová ? " zavrtěla jsem hlavou. Jedla jsem ráno. Takže zas takový hlad nemam. Dá se to přežít. Spíš by bylo fajn postarat se o další postup.

"Budeme zabíjet? " špitla jsem s adrenalinem v krvi, překvapeně ke mně pohlédl. Mlčky kývl. Napřed ale bude nutné sehnat kuši. Tedy pokud hodláme zabíjet odsud. Navrhla jsem, že bych mohla kuši sehnat. Ten jezdec přeci jednu měl. Stačí jen skolit jeho koně a pak jezdce. /páni. Já chci opravdu zabíjet. No Marry. Styď se. /
Dobrá. Řekl, že je to sice riskantní, ale jako zkouška pro mě fajn. Pokud to zvládnu, budu vědět, že se sama o sebe již zvládnu postarat. A pokud ne, budu mrtvá.
....