Je až neuvěřitelný jak vám někdo může chybět. Je neuvěřitelný že jedna hloupá písnička nebo vůně vám dokáže připomenout jednoho člověka a všechny zážitky co jste s ním prožily. Je neuvěřitelné že se vám do srdce může někdo tak zarýt že i pouhá vzpomínka po tom co jste ho ztratili vás může rozplakat. Každý uřčitě ten pocit zná, ten pocit bolesti a bezmoci. Bezpráví a nemoci s tím cokoliv udělat. Je to tupá bolest kterou tak ostře vnímáte, je to něco co vám dokáže kolikrát ublížit víc než jakákoliv fyzická bolest. Bolí to tak strašně u srdce a každá vzpomínka co se vynoří probudí spousty dalších vzpomínek na člověka který vám chybí. Na člověka který slíbil že neodejde, že vás neopustí a že nebude stejný jako ostatní a zůstane nakonec ale stejně odejde. Odejde tak jako všichni ostatní a vy si po čase začnete myslet že už vám nechybí a že už vás to nebolí jenže lžete sami sobě. Bolí vás to pořád stejně jen už vám to tak nepřijde jelikož jste se s tou bolestí naučili žít. Zvykli jste si že se vám v krku udělá velký knedlík a do toho se vám začne svírat hrdlo a vy lapáte po dechu jako kdyby jste se topili, zvykli jste si že hned po tom přijdou slzy a bolest nanovo jako kdyby to bylo čerstvé. Jenže si myslíte že už to tak nebolí proto že jste na to zvyklí a že už jste se podle vašich slov bez toho člověka naučili žít. Jenže tak to není, ten pláč a lapaní po dechu vám značí jen to že jste v tom pořád stejně a že kdykoliv si na něj vzpomenete a rozpláčete tak chcete aby v tu chvíli seděl vedle vás a silně vás objal, přejete si aby přišel, objal vás a tvrdil vám že je vše v pořádku a že se vše vyřeší jenže víte že nepřijde proto že jste ho ztratili. Odešel a nechal vás na to samotné a vy teď sedíte na posteli, posloucháte písničky co jste poslouchali s ním, objímáte místo něj plyšáka který po něm pořád voní a pláčete s jediným přáním. Aby se vrátil jenže váš mozek vám říká ať už nedoufáte a vaše srdce vás pomalu nutí uvěřit tomu že odešel navždy... Jenže jednou přijde den kdy uslyšíte písničku kterou jste poslouchali s tím který vás opustil nebo ucítíte vůni kterou měl člověk co od vás odešel a nic se nestane. Hrdlo se vám nesevře a nezačnou vám téct slzy, pouze se usmějete a když vedle vás náhodou bude nějaký noví člověk co vám slíbil to co ten předtím a zeptá se vás nad čím se tak usmíváte.. Jen zakroutíte hlavou a řeknete: "Ale... Nad vzpomínkou na člověka kterého jsem znal/a a trochu mi ho i připomínáš... Ale je to jen vzpomínka na krásné časy a minulost." Nový člověk jen s letmí úsměvem pokývá hlavou a vám v tu chvíli dojde že teď je konec. Že už je to za vámi a ten co vám tak ublížil a chyběl vám už vám teď nechybí a vy jste volní jako ptáci od smutku a stesku. V tu chvíli budete schopni vzít plyšáka kterého jste objímali v nejhorší chvíli a vyhodit ho nebo ho někomu dát. V tu chvíli je konec trápení a stesku, konec slz a sevřených hrdel lapajících po dechu, je konec objímání plyšáků v návalech pláče na posteli. Konečně jste se ho zbavili a stesk mizí, už se netopíte, dokud vás neopustí někdo noví...
