Znáte ten pocit když si myslíte že něco bude trvat navždy? Ten pocit že to co je teď už nikdy neskončí? Nemluvím jen o chození, mluvím tu i o přátelství, rodině a některých lidech. Měli jste někdy pocit že člověk kterého znáte s vámi bude nebo bude žít navždy jen pro to že ho máte tak strašně rádi? Jo? Já si to taky vždy myslela, po pravdě se mi příšerně stýská po mnoha lidech co v mém životě byly a pak se beze slova vytratily. Nikdy nezapomenu ná holku se kterou jsem prožila krásných 7 let svého života i když se mi ze života z ničeho nic ztratila a našla si za mně náhradu, jak vím že mě někým nahradila? Stačí hloupé příspěvky na Fb atd. kdysi jsem s tou holkou trávila dny i noci, smála se s ní a plakala. Každý nádech a výdech byl podmíněný zda je se mnou. Byly jsme jako jedno tělo, nejbláznivější na světě a pak si našla přítele a já pro ní přestala existovat.. Bolí to, hlavně bolí to jak mi tvrdila že se mnou nemůže ven proto že je se svým přítelem. Sváděla to na něj. Vtipné je že kdysi když spolu ještě nebyli tak jí on s partou svých kámošů šikanovali a kdo jí pomáhal? Já! Jednou se málem doma předávkovala ale já přišla k ní a strčila jí prsty do krku aby vyzvracela všechny prášky co snědla. Každý by byl vděčný že jste mu takhle pomohli ale ona? Řekla mi jen: "Nikdo se tě o to neprosil.". Asi si nikdy neuvědomila že kdybych jí nenarvala prsty do krku a neodvezla na pohotovost tak to štěstí co teď má se svým přítelem by v životě nezažila. Byla jsem ta co jí chránila ale jen jak přišel on tak se to změnilo a bylo to jako kdybych umřela. Já u ní byla když plakala, smála se, skoro umřela a všechny ostatní věci ale hned jak přišel její přítel tak už neví ani jak se jmenuju. Já to chápu miluje ho to ano, já mám taky super přítelkyni kterou miluju ale nejsem s ní přece každou vteřinu svého života. Nevadilo by mi nic z toho kdyby si na mě udělal čas aspoň jednou týdně. Jenže ona si na mně vzpoměla jen když něco potřebovala a časem na mě úplně zapoměla... Našla si jinou kamarádku a mě nechala samotou. Až po nějakém čase jsem si uvědomila že mi dvě vlastně nikdy nebyli kamarádky, já pro ní byla jen člověk který jí ze všeho pomohl a se kterým zabíjela čas, zjistila jsem to ve chvíly kdy mi řekla že neví o mé rodině nic. Nevěděla kolik mám sourozenců, kde jsem bydlela nevěděla nic z toho vlastně můj život jí nezajímal. Jen ten její a někomu to říct. Když nad tím tak uvažuji přála jsem si aby jsme se spolu bavily navždy a poprvadě teď jsem ráda že to skončilo a už se neuvidíme. Jsem ráda že ona odešla z mého života i když mi tu nechala stopy.... Tohle se ale nedá říct o kamarádovy kterého jsem chtěla po svém boku až do konce dní, kluk kterej se mnou byl den co den rok v kuse, kluk co mě rozesmíval i když jsem měla v očích slzy, v srdci bolest a na duši ouzko, kluk co když mu bylo nejhůř tak stačilo abych za ním přišla já a celý se rozzářil. Když jsme byly spolu tak nikdo a nic okolo nás neexistovalo, vystačili jsme si jen mi dva a naše kraviny. Ten mi chybí, hodně mi chybí. To co jsem s ním za rok prožila jsem s ní neprožila za celých 7 let. Každý den s ním byl suprovej, občas jsme se totiž jen tak po škole sešli, vzali peníze a odjeli třeba do Plzně se jen tak projít. Tenhle člověk mi neskutečně chybí. Jezdili jsme po česku a chodili po skalách kde jsme prolejzali všemožný jeskiňky. Pak se ale něco stalo a ze dne na den bum a mi nešli ven, nepohádali jsme se to ne, jen prostě nějak jsme se nesešli a jak ubýhali dny měli sme na sebe míň a míň času a teď už se vídáme max. jednou do půl roku. Je mi z toho smutno že některé věci končí takhle, zvlášť když čekáte že to bude navždy...
