Taky jste někdy pocítili tu strašně tupou ale při tom velmi ostrou bolest? Nemluvím o bolesti fyzické ale o bolesti psychické. O té psychické bolesti která vám projíždí několikrát skrze tělo a neustoupí, o bolesti která když jednou přijde už nikdy neodejde jenže po čase se s ní naučíte žít a nevšímáte si jí. Je to ta bolest co ve vás bude hlodat zbytek života. Ta co vás nutí přemýšlet nad tím co a jak se mohlo stát jinak. Co a jak se stalo a stát se nemělo. O téhle bolesti mluvím. Je to bolest ze ztráty někoho blízkého a nebo je to bolest z lásky ale z opravdu velké tupé a slepé lásky. A jsme opět u toho. Láska.. Nikdy a to ani jako malá jsem nepochopila proč chce člověk pociťovat lásku když nám dokáže na konci tak strašně ublížit. Proč člověk nechápe že láska je vlastně něco špatného. Zkoušela jsem to zkoumat ze všech úhlu a pak si to uvědomila. Že i v té největší tmě věříme v malý plamínek světla. Že vždy bouře skončí a že za mraky se vždy schovává slunce které nakonec vyleze. I přes to všechno jak je láska sobecká, bolestná, nenávistná a smutná v ní člověk hledá pozitiva. Hledá v ní to slunce za mraky které jednou vyjde. Já i přes to že vím jak moc to všechny bolí a jak to moc bude bolet mě chci zažít lásku. Chci zažít pocit že ležím v posteli a má přítelkyně popřípadě ten jeden vyvolený přítel mě obejme a dá mi pusu za ucho, chci vědět jaké to je jít po ulici za ruku s někým kdo mě miluje a všichni ostatní na nás akorát tak závistivě koukaj. Kruci já chci cítí jaké to je když mé má přítelkyně chytne před svými kamarády za ruku a řekne "To je ona, ta perfektní a dokonalá dívka kterou chci mít navždy vedle sebe.". Jenže to se nestane a jak to vím? Mé vztahy vždy končili tím že jsem brečela. Tím že to já byla ta která skončila s kulkou v zádech a dírou v srdci. Nejhorší na tom všem je že poslední vztah skončil tak že ma bývalá přítelkyně mi nevzala jen kus srdce ale také par nejlepších přátel kteří si vzali i můj úsměv. Od doby co me opustili mužů říct že jsem se dooprravdy nesmalá. Že posledních několik měsícu jsem se smála ale nebyl to pravý upřímný úsměv ale smutný a falešný. Plny bolesti a zklamání ze ztráty. Ze ztráty lidí kteří pro mě znamenali svět. Říká se že nakonec ten pro kterého by jsi byl schopen schytat kulku ji na tebe sám vystřelí a to jsem poznala na vlastní kůži. Dá se říct že teď posledních pár dní možná poslední měsíc jde vše do háje. Opustil mě kamarád který před tím nebyl nic než jen idiot ale za pár dní mě stihl přesvědčit že je to perfektní a úžasný člověk. Že to není ten namyšlený idiot jak si to každý myslí ale je to super kluk co mě vyslechne. Udělala jsem hloupou chybu a i přes to že byla tak maličká a že jsem se mu miliardakrát omluvila mi to neodpustil a řekl že od ostatních čekal že něco takového udělají ale u mě doufal že to neudělám. Přímo si přál abych nebyla jako oni ale já ho zklamala. Od té doby mi to neodpustil. Myslím ze už ani neodpusti. Můj nejlepší kamarád a ano uhodli jste je to ten z minulé zpovědi si našel opět novou přítelkyni do které se po půl hodině jejich vztahu zamiloval a miluje jí tak šíleně moc že s ní chce zůstat navždy. A mě už tohle všechno vážně sere jelikož vím že já zase zůstanu sama. Na vsechno zase budu sama. Zase budu ta kterou tak strašně štve pozorovat lásku ostatních proto že ji sama nemá. Zase budu ta co závidí. A budu pociťovat opět tu odpornou tupě ostrou bolest jelikož někoho ztratím... Nenávidím tu bolest...