Čím dal častěji začínám od známých, rodiny a přátel poslouchat jak hrozne jsem vyspělá. Ze jsem rozumná, inteligentní, nesobecká, pracující atd...Jenže já se čím dal víc začínám bát... A čeho? Toho jak hrozne jsem se změnila, toho jak jsem ztratila svou "děckost". Nebojím se stáří nebo dospělosti, bojím se že už to nejsem já..Že už nejsem ta holka co když jde okolo zrcadla tak na sebe zaštěká, že nejsem ta co po cestě domu bude balancovat na prvním obrubníku. Ta co skákala mezi dlažebníma kostkama a hrála si na to že čára je žhavá láva, že nebudu chytat kapky deště do rukou a usmívat se u toho... Bojím se toho že až uvidím padat hvězdu, nebudu si nic přát a bude mi to jedno, že se nebudu radovat z maličkostí, toho že až bude 00:00 nebo 11:11 nebo 22:22 že si nebudu nic přát. Toho že když bude 13:13 atd. Tak si už nebudu říkat že na mě někdo myslí... Bojím se že jsem ztratila samu sebe. Že jsem ztratila toho magora kterého si všichni tak zamilovali a že jsem ztratila to co mě děla mnou a né jednou z davu. Bojím se že patřím k těm co už jen pracuji a nic jiného neznají... Ztratila jsem víru, ztratila jsem sebe...
