Nenávidím ten pocit zamilovanosti do mého nejlepšího kamaráda, nenávidím to že žarlím na holku se kterou jsem ho dala do hromady, nenávidím se za to že se vždycky tak blbě zamiluju... Nenávidím to že o tom neví, nenávidím to že jako nejlepší kamarádce mi říká všechno i to všechno o své "super" přítelkyni. To všechno co mi vadí... To tak strašně bolí... Je hrozný když den co den vidím že mi na massangeru přišla zpráva doufám že je od něj a když není tak jsem zklamaná. Je mi hnusně z toho jak když s ním jdu ven tak první a poslední věc kromě pozdravu je jméno jeho přítelkyně. Tak strašně nepříjemný pocit až to bolí u srdce. Vadí mi to. Vadí mi že na něj myslím 24 hodin v kuse, dokonce se mi i o něm zdá. Jsem smutná z pocitu že den co den se usmívá na svou přítelkyni né že by se na mě neusmíval ale na ní se usmívá tak hezky a láskyplně až to prostě bolí a je mi z toho do breku. Vlastně nenávidím sebe a své pocity za to že miluju jeho a pocit že je se mnou venku ale pak to vždy zkazí větou : Už budu muset jít ona na mě čeká, čeká na mě má přítelkyně... Atd. Jenže smutný je že jsem zjistila že on ji vážně miluje jenže ona je ještě poloviční dítě a nemiluje ho, je s ním jen kvůli pocitu že někoho má... A přesně to je to co mi vadí ještě víc ale uplně ze všeho je nejhoší ten pocit toho že si uvědomím že to já je dala dohromady i přes to všechno jak moc mi vadí že je s ní tak chci aby s ní byl jelikož s ní je šťastný... Vlastně nenávidím sama sebe že jsem zbabělec a že místo toho abych byla šťastná já tak jsem tak strašně nesobecká že chci aby byl šťastný on...
