4:46 ráno, 21.dubna 2022, Řecko..
Probudila jsem se v posteli, není to moje postel a ani můj pokoj, neslyším ten známí zvuk kapek jako jsem do teď slýchala ve svém novém bytě vždy když jsem usínala ve své nové ložnici.. Je mi hrozne zle, nemůžu se nadechnout a začínám mít strach, nadechnu se maximálně na čtvrt plic a zbytek vzduchu mi tam dodává generátor.. Sakra začínám si uvědomovat co se děje, v mozku mi začínají lítat vzpomínky na včerejší ráno, HENDRIX! Sakra musím zjistit kde je a co se s nim stalo! Zmáčkla jsem zvonek na sestru.. V hlavě mi běhá miliony myšlenek a já se začínám bát toho co se děje kolem a najednou mi to došlo.. jsem sama v zemi kde znám jen dva kluky z toho s tím jedním nejsem skoro v kontaktu a ten druhy vlastně neví co mi je.. Do očí mi jdou slzy, jsem zas v nemocnici a tentokrát s kyslíkovou maskou na ústech a když se ji snažím sundat tak nemůžu dýchat, jsem hrozně slabá a nedokážu si pořádně vybavit co přesně se stalo.. Vzpomínám si že jsem šla dopoledne vyvenčit svého psa, když jsme byly venku tak už se mi špatně dýchalo, ještě hůř než se mi dýchá teď.. je to takový ten pocit když běžíte z plných sil někam fakt hodně daleko a začne vás píchat v boku ale vy musíte stejně pořád běžet dál jako kdyby vám šlo o život a pak najednou zastavíte a vaše plíce to nezvládají a nemůžete se vůbec nadechnout takže dýcháte hrozně rychle ale snažíte se to rozdýchat tím že zpomalujete dech nebo ho zadržujete a že se nadechujete na celé plíce ale hrozně to bolí a najednou při tom nejbolestivějším nádechu jako by vám někdo ponořil hlavu pod vodu a vy vdechli vodu.. začnete se dusit protože máte pocit jako by jste stále vdechovali vodu jenže to tak není a když přestanete mít pocit že vdechujete vodu tak se vám plíce rozhoří, nejdřív z počátku pomalu jako kdyby jste vdechovali teplou páru které se každou setinou zvedá teplota až najednou máte pocit jako kdyby jste vdechovali oheň, tahle bolest trvá od minuty až po deset minut šílené bolesti kdy jdete do kolen protože vás ty marné pokusy o nadechnutí tak moc vyčerpávají.. Tenhle záchvat na mě přišel u dveří od bytu, soused od vedle zrovna odemykal své dveře a když vycházel ven tak viděl jak v kleče už skoro nedýchám, Hendrix hrozně kňučel a furt se o mě otíral čumákem... stále si pamatuji jak mi jeho studený čumák zanechával vlhkou stopu na tváři a já se stále nemohla nadechnout... soused ke mě přiběhl a něco mi říkal v řečtině, sice tu bydlím už dva měsíce ale umím maximálně pozdravit... vytáhl telefon a někam volal, pak se na mě otočil a anglicky mi řekl že mám vydržet že to bude dobré a ať mu dám klíče od bytu.. No jo! odemkl dveře a Hendrixe zavřel do bytu! Nejdůležitější bytost kterou tu v Řecku mám sebou je v bezpečí doma.. slyšela jsem jak za dveřmi kňučí, hrozně plakal a pak tma.. Probudila jsem se až v nemocnici.. měla jsem napíchnuté kanyly a dýchací trubičku v krku.. hnusný pocit.. bolest krku z toho jak vám ji tam cpou a taky jak hluboko.. nemohla jsem mluvit a ale sestřičky a doktoři uměli anglicky a ptali se mě na základní otázky, na bolest kterou cítím, řekli že nemusím mluvit ale stačí na stupnici od jedné do desíti ukázat jak moc mě to bolí.. ukázala jsem sedm, pak se mě ptali na další otázky, jako zda vím co mi je nebo zda tu mám pojištění a takové ty základy.. ptali se stylem abych jim mohla jen ukázat na papírek s ano či ne.. ptali se zda se můžu nadechnout sama... že mi vyndají trubici a nahradí jí maskou nebo dýchacími brýlemi.. to je ta hadička co vám vede do nosních dírek.. nevěděla jsem zda to zvládnu tak jsme to zkusili, kapacitně jsem se nadechla na 25% mých plic.. né na 25% každé plíce zvlášť ale na 25% obou mých plic dohromady.. začali mi téct slzy vím co to znamená.. je to na hovno.. do teď to šlo na 72% obou plic v klidovém režimu nebo při mírné námaze jako chůze a při záchvatech a po nich to bylo kolem 47% a najednou to zase kleslo.. poslední dva týdny jsem opět chodila na kyslíkové léčby a doufala že je to lepší, odmítala jsem permanentní přenosný kyslík s maskou nebo dýchacími brýlemi jen pro to že jsem chtěla být normální.. nějak jsem tajně doufala že to přejde, že se mi plíce asi zregenerují i když je to nemožné ale doufala jsem aspoň v to že se to nebude zhoršovat jenže to tak nebylo a dnešní nebo spíš už včerejší ráno mi to potvrdilo.. O to horší je když jste v cizí zemi kde skoro nikomu nerozumíte a nikdo nerozumí vám a nejlepší přítel kterého máte, kterého můžete obejmout a beze strachu z toho že mu zkazíte náladu se rozbrečet a plakat aniž by jste se báli toho jak vypadáte nebo jak moc hysterický v tu chvíli jste, je váš pes.. Blbí je zjištění že to tak už zůstane a jediní lidé kteří věděli co přesně s vámi je a jak špatné to vlastně je, od vás jsou 2000Km daleko, jasně stačí zvednout telefon, proto s mámou mluvím každý den ale ten zbytek? Když tu pro vás není nikdo kdo by vás objal? Nebo přijel? Když tu pro vás není nikdo kdo by za vámi přišel do nemocnice zlepšit vám náladu.. V tu chvíli se vám dýchá ještě hůř ale né kvůli nemoci ale kvůli tomu jak se vám ze smutku z té samoty sevře hrdlo.. protože na tu nemoc jste sami... protože na tu nemoc budete sami..
